Na place s ní bylo dusno, řekl režisér. Brejchová patřila k nejkrásnějším herečkám, někteří kolegové se jí ale vyhýbali

Režisér Vorlíček vzpomínal na Janu Brejchovou a napětí při natáčení Arabely. Režisér Hřebejk ji o desetiletí později označil za „perfektní“.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Rok 1979. Na place seriálu Arabela stojí proti sobě dva lidé, kteří se právě rozvádějí, soudí se o chalupu a zároveň musí před kamerou fungovat jako profesionálové. Jana Brejchová a Vlastimil Brodský. Václav Vorlíček jim role nabízel opatrně, věděl, do čeho je posílá. Při společných obědech mezi nimi podle jeho knižně zaznamenaných vzpomínek probíhalo tiché špičkování, drobné popichování a dusno, které štáb cítil. A to stačilo. Někteří kolegové se pak Brejchové vyhýbali. A přesto, že se natáčení dokončilo bez kolapsu, příběh o „dusnu na place“ se od té doby přilepil k Brejchové jako nálepka, kterou si rozhodně nezasloužila.

Arabela: rozvod před kamerou

Vorlíček situaci popsal ve své autobiografii Pane, vy jste režisér! a jeho slova později převzala řada médií. Brejchová s Brodským byli na place rezervovaní, ale nikoli neprofesionální. Napětí a dusno pramenilo z konkrétní životní situace (probíhající rozvod, majetkový spor, emoční zátěž), nikoli z nějaké chronické neschopnosti spolupracovat. Vorlíček sám mluvil spíš věcně než skandalizačně. Popsal atmosféru, ne válku.

Důležitý detail: Blesk.cz i další zdroje citují Vorlíčkovy vzpomínky jako jedinou konkrétní, opakovaně doloženou epizodu napjatého natáčení spojeného s Brejchovou. Žádný další režisér veřejně nepopsal srovnatelnou situaci. Arabela je tedy výjimka, ne pravidlo.

Hřebejk: „Byla perfektní“

O čtvrtstoletí později přišla úplně jiná zkušenost. Jan Hřebejk obsadil Brejchovou do filmu Kráska v nesnázích. Musel ji přesvědčovat, chtěl po ní změnu vzhledu pro roli, ona váhala. Sama později přiznala, že rozhodující byl scénář: „Slušně vychovaný pan režisér mě přemlouval,“ řekla v archivním rozhovoru pro Českou televizi. Jakmile mu uvěřila, spolupráce byla podle Hřebejkových slov „hladká a bez problémů“. Po její smrti v únoru 2026 ji na iROZHLASu označil za „skutečnou evropskou hvězdu“ a dodal, že s ní byla i sranda.

Dva režiséři, dva protichůdné zážitky. Rozdíl nebyl v Brejchové samotné, ale v kontextu: osobní krize versus role, které věřila.

Upřímná, ostrá, selektivní

Dcera Tereza Brodská matku popsala v knize Moje máma Jana Brejchová i v rozhovorech jako velmi upřímnou a někdy ostrou ženu. Některé vzpomínky musely při psaní „uhlazovat“, protože Brejchová formulovala bez diplomatických filtrů. To mohlo na place působit jako tvrdohlavost. Jenže za tou ostrostí stály konkrétní profesní nároky:

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

• Odmítla exkluzivní šestiletý kontrakt v Německu, protože nechtěla hrát ženy-sexsymboly.
• Zpočátku nechtěla ani Noc na Karlštejně, role jí herecky nepřipadala zajímavá.
• V závěru kariéry odmítla Anglické jahody, tentokrát už kvůli zdraví.

V otevřených zdrojích se nám nepodařilo dohledat jediný projekt, o který by prokazatelně přišla kvůli pověsti obtížné spolupracovnice. Vždy to byla ona, kdo říkal ne.

Česká Bardotka, která chtěla být hlavně herečka

Veřejně ji znali jako „českou Bardotku“, jednu z nejobsazovanějších hereček své generace s filmografií čítající přes sto titulů. Vlčí jáma, Vyšší princip, Každý den odvahu, Kdyby tisíc klarinetů, Arabela. Za kamerou ale podle rodiny působila plachým, ostýchavým dojmem, který se mohl v okamžiku proměnit v přímočarost hraničící s drsností. Nejde o rozpor krása versus konflikt. Spíš hvězdná aura versus žena, která odmítala být redukována na obličej.

Její kariérní oblouk to potvrzuje. Redakce VIPŽivot připomíná, že v roce 1960 získala cenu na festivalu v Locarnu za Vyšší princip. V roce 2004 obdržela státní vyznamenání Za zásluhy. V roce 2007 si odnesla Českého lva za Krásku v nesnázích a o tři roky později dalšího za celoživotní přínos. Žádná herečka, které se kolegové plošně vyhýbají, takovou dráhu nepostaví.

Co zůstává za nálepkou

Příběh o dusnu na place Jany Brejchové je příběh jednoho natáčení v jednom konkrétním období jejího života, ne portrét celé kariéry. Vorlíček popsal napětí rozvádějících se manželů, Hřebejk popsal bezchybnou profesionálku. Tereza Brodská popsala ženu, která uměla být ostrá, protože jí záleželo na tom, co hraje.

Brejchová nechtěla být snesitelná. Chtěla být dobrá.