Bydlí v jednom domě, přesto se vidí dvakrát za měsíc. Syn Okamury odmítá otcovu politiku a točí klipy pro vítěze Eurovize

Ruy Okamura žije s manželkou v jedné části břevnovského domu, jeho otec Tomio v druhé. Fyzicky se potkají jednou za dva týdny.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Zní to jako rodinný paradox, ale oba muži ho popisují věcně, bez dramatu. Předseda Poslanecké sněmovny pracuje dlouho do noci, jeho syn létá po Evropě a stříhá klipy pro švýcarské popové hvězdy. Oddělené domácnosti, jiný denní rytmus, občasná společná večeře a mezi tím telefon. Příběh Ruye Okamury ale není jen o tom, jak blízko a zároveň daleko může být otec a syn. Je to příběh režiséra, který si vybudoval vlastní jméno, a přitom se celý profesní život snaží, aby ho veřejnost neznala hlavně jako „syna Okamury“.

Jeden dům, dva světy

Tomio Okamura v dřívějším rozhovoru pro Expres popsal soužití pragmaticky: syn bydlí s partnerkou v oddělené části domu, oba jsou vytížení, vídají se zhruba jednou za čtrnáct dní až jednou za tři týdny. Občas spolu povečeří. Jinak si volají. Vztah označil za „výborný“.

Z druhé strany to vypadá složitěji. Ruy se v roce 2017 objevil po boku otce na volební noci SPD. Svou přítomnost tehdy vysvětloval rodinnou loajalitou a japonskými kořeny, v japonské kultuře se rodina podpoří, i když člověk nesouhlasí. Zároveň ale na sociálních sítích napsal, že „neustál nátlak“, a dodal, že lidé, kteří ho znají, vědí, jaké má hodnoty. Od té doby se na žádné politické akci SPD veřejně neobjevil.

Doložená je tedy politická a hodnotová distance. Osobní roztržka z veřejných zdrojů nevyplývá; Tomio o synovi mluví pozitivně, Ruy otce nenapadá. Spíš jde o tiše vyjednanou hranici: rodina ano, politická identifikace ne.

Od Edinburghu po Eurovizi

Ruyova profesní dráha začala brzy. Už v devatenácti režíroval divadelní projekt na festivalu v Edinburghu, pak vystudoval filmovou režii a postupně přešel od krátkých filmů ke klipům a reklamám. Jeho profil u produkční společnosti Charlie Papa dnes zahrnuje všechny tři žánry.

V Česku si prošel generačním průřezem popové scény:

• 2018 – klip V Tobě pro Adama Mišíka
• 2021 – Verze 02 pro Ewu Farnou (režie i scénář)
• 2024 – Stroj času pro Lucii Bílou

K tomu komerční zakázky: kampaň „Jsme hrdé PENNY“ v roce 2023, společenský projekt Podej ruku. Nejde o jednu subkulturní niku, je to režisér, který se posunul od mladého popu k širokému mainstreamu.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Ruy Okamura (@ruy_okamura)

Zlom přišel s Eurovizí. Ruy režíroval klip The Code pro švýcarského interpreta Nema, skladbu, která v roce 2024 vyhrála Eurovision Song Contest. Spolupráce nebyla jednorázová: následoval klip Eurostar pro stejného umělce. A v roce 2026 už Ruy nebyl jen najatý klipař. Česká televize ho oficiálně představila jako art directora české delegace pro Daniela Žižku, měl na starosti propojení videoklipu, stagingu, fotografií i celkové vizuální komunikace.

Tvůrčí tandem místo sólové show

Právě svatba otevřela novou vlnu otázek kolem vztahu otce a syna. Na zveřejněných fotografiích Tomio Okamura vidět nebyl, mluvčí SPD odmítla situaci komentovat. Účast předsedy sněmovny na obřadu se nepodařilo veřejně ověřit. Formulovat z toho roztržku by ale bylo spekulativní, absence na fotkách ze svatby není totéž, co absence na svatbě.

Příjmení jako břemeno i výtah

Pomohlo mu příjmení, nebo mu spíš komplikuje život? Otevřený zdroj, který by dokládal, že Tomio synovi zprostředkoval konkrétní zakázku, se nepodařilo dohledat. Doložitelná profesní stopa naopak ukazuje postupný, čitelný vývoj, od studentských filmů přes české klipy k mezinárodním eurovizním projektům. Do třicítky měl Ruy v portfoliu vítěznou eurovizní skladbu a roli art directora národní delegace. To je nadprůměrně rychlý postup, ale bez oborových dat nelze férově rozlišit, co udělalo portfolio a co povědomí o příjmení.

Sám Ruy to řeší jednoduše: chce, aby za něj mluvila práce. V rozhovoru pro iDNES po volební noci 2017 řekl, že si přeje, aby ho lidé poznávali přes filmy. Od té doby se veřejně vyjadřuje minimálně, žádné podcasty o otci, žádné instagramové komentáře k politice. Tichý tvůrčí typ, který se od politického performera v rodině odlišuje už samotným tempem, jakým komunikuje se světem.

Co říká ticho

Ruyův případ je v českém kontextu neobvyklý. Potomci politiků většinou zůstávají mimo veřejnou debatu úplně, nebo se do ní zapojí po boku rodiče. On udělal něco mezi tím: jednou vystoupil, veřejně to vysvětlil, veřejně se vymezil a pak zmizel zpátky za kameru. Vymezení formuloval explicitněji, než bývá u dětí českých politiků zvykem, a přesto ho držel v mezích rodinné loajality.

Břevnovský dům tak zůstává přesnou metaforou celého vztahu: pod jednou střechou, v oddělených místnostech, s telefonem jako pojítkem. Dva veřejné světy, parlamentní politika a mezinárodní popkulturní audiovize, které se potkávají maximálně u večeře.