Brodský utekl Jiráskové od oltáře a ona mu to nikdy neodpustila. Přesto s ním pak další desítky let hrála jako pravá profesionálka

Těsně před svatbou se Vlastimil Brodský vymluvil na nemocnou babičku. Jiřina Jirásková mu to spočítala po svém, ironií, která přežila celé dekády.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Příběh ikon české kinematografie má všechny ingredience milostného dramatu: mladí herci, společná scéna, plánovaná svatba a ženich, který na poslední chvíli couvne. Jenže to nejzajímavější přišlo až potom. Vlastimil Brodský a Jiřina Jirásková spolu dál hráli, na jevišti, před kamerou, v televizi. Od šedesátých let až do devadesátých. Jako by se nic nestalo. Nebo přesněji: jako by se stalo všechno, ale profese měla přednost.

Babička, která možná nikdy nestonala

Zřejmě někdy v padesátých letech Brodský svatbu odvolal těsně před termínem. Jako důvod uvedl nemocnou babičku, podle jiné verze babičku, která zemřela. Český rozhlas ve svém profilu Jiráskové uvádí stručně: „vymluvil se na nemocnou babičku.“ Jirásková si k tomu po letech řekla své. V citaci připisované právě pořadu 13. komnata prohlásila, že je „přesvědčena, že si to vymyslel“ a že babička „ještě dlouho poté někde tajně žila.“ Věta, která říká víc než celá stránka analýzy.

Není v ní pláč ani hořkost, je v ní suchý humor člověka, který ví, že byl podveden, a rozhodl se to přežít po svém. Skutečný důvod Brodského útěku se v otevřených zdrojích doložit nepodařilo. Sám herec se k této konkrétní epizodě veřejně zřejmě nevyjádřil. Existují jen jeho obecnější autobiografické reflexe, v nichž přiznal: „Ty vztahy se většinou zhroutěj…“ Nebyl to člověk neschopný závazku, dvakrát se oženil, měl dvě děti. Spíš šlo o opakující se vzorec vztahové nerozhodnosti, kde zrušená svatba s Jiráskovou nebyla osamocený exces, ale ani pravidlo.

Jedno jeviště, čtyři desetiletí

A tady začíná ta pozoruhodnější část příběhu. Oba herci měli mimořádně silnou vazbu k jedné scéně. Jirásková nastoupila do souboru Divadla na Vinohradech v roce 1951, původně jako záskok za nemocnou Jaroslavu Adamovou, a zůstala tam na celý profesní život, později i jako ředitelka. Brodský tam podle České televize zakotvil na čtyři desetiletí. Vyhýbat se jeden druhému by znamenalo opustit domovskou scénu. Žádný z nich to neudělal.

Nejstarší bezpečně doložená společná práce po rozchodu pochází z roku 1967: inscenace August August, august na Vinohradech. O tři roky později spolu excelovali v televizním záznamu Brouka v hlavě. A pak už to šlo dál v pravidelných intervalech:

• Křtiny (1981), televizní film
• Chobotnice z II. patra (1986), kultovní dětský seriál
• Život na zámku (90. léta), televizní seriál

Rozpětí třiceti let. Šest prokazatelných společných titulů, ve skutečnosti jich bylo nejspíš víc. Fakt, že je režiséři znovu a znovu obsazovali do společných projektů, svědčí o jednom: na place to fungovalo. Přímé archivní svědectví o konfliktech mezi nimi se nepodařilo dohledat.

Zdroj fotografie: No machine-readable author provided / Creative Commons / CC BY-SA 2.5.

Neodpuštění, které vypadalo jinak, než čekáte

Herečka mu to zdá se nikdy tak úplně neodpustila. Po desetiletích tuhle epizodu stále vytahovala, stále ji komentovala s ironickým ostnem, a zároveň s Brodským dál pracovala. Neodpuštění se neprojevovalo bojkotem nebo veřejnými výpady. Projevovalo se tím, že nezapomněla. A dala to najevo způsobem, který si mohla dovolit jen žena jejího formátu: vtipem, za nímž bylo slyšet skřípání.

Pro srovnání: se svým bývalým manželem Jiřím Pleskotem udržovala Jirásková po rozvodu natolik korektní vztah, že ho podle České televize dokonce přiměla ke svatbě s Olgou Čuříkovou. S celoživotním partnerem Zdeňkem Podskalským žila bez sňatku a bez společné domácnosti. Brodský představoval jinou kategorii, nedokončený svazek, který zanechal stopu právě proto, že se nikdy nestal skutečností.

Co zůstalo po oponě

Brodský o svých vztahových selháních mluvil v autobiografickém cyklu Drobečky z půjčovny duší, Jirásková se otevřela v rozhovoru se Zuzanou Maléřovou …Mluviti stříbro. Oba měli potřebu bilancovat nahlas. Ale k té jedné konkrétní svatbě, která se nekonala, se jejich veřejné výpovědi potkaly jen z jedné strany, z její. Možná je to tak správně. Brodský utekl a mlčel. Jirásková zůstala a mluvila. A mezi tím spolu třicet let hráli, jako by osobní dějiny neexistovaly. Právě ta profesní disciplína, ne historka o babičce, je na celém příběhu to nejpozoruhodnější.