Zaspal maturitu, přijímačky i vlastní kariéru. Miroslav Šimůnek bral prášky na spaní téměř deset let

Miroslav Šimůnek, pohádkový Honza ze snímku Z pekla štěstí, skrýval od třicítky závislost na lécích na spaní. Léčbu podstoupil až na podzim 2020.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Závislost, která trvala zhruba deset let, nevznikla v zákulisí divokých večírků ani na drogové scéně. Rostla tiše, po tabletách předepsaných lékařem, v bytě herce, který se snažil stíhat představení, natáčení a ranní moderování. Šimůnek v rozhovorech popisuje, jak se z občasného prášku na spaní stal rituál třiceti i více tablet denně, a jak kvůli tomu doslova zaspal maturitu, přijímačky, a nakonec i schopnost normálně fungovat. Příběh, který veřejně poprvé otevřel v prosinci 2020, je jedním z nejotevřenějších svědectví o „legální“ závislosti, jaké v českém showbyznysu zaznělo.

Od pohádkového prince k nespavosti

Miroslav Šimůnek vstoupil do povědomí diváků v roce 1999 jako Honza v Troškově pohádce Z pekla štěstí. Jenže role, která mu přinesla popularitu, mu zároveň přilepila nálepku. Sám říká, že po premiéře tři roky nedostal další hereckou nabídku, protože část branže ho vnímala jako „herce od Trošky“ a nechtěla riskovat. Přesto se postupně prosadil: zahrál si v Ulici, objevil se jako komparz v bondovce Casino Royale, moderoval pořad Top Star a prošel několika seriály.

Pracovní tempo ale mělo svou cenu. Návraty z večerních představení ve dvě ráno, budík v šest, snaha nepropásnout jedinou nabídku. Nespavost, se kterou se potýkal od mládí, se při tomto režimu stala nepřítelem, kterého nedokázal porazit vůlí. Někdy kolem třicátých narozenin, tedy přibližně v letech 2008–2009, sáhl po prvním prášku na spaní. Stilnox, Neurol, postupně další přípravky. Začátek vypadal nevinně: lékař předepsal, lékárna vydala.

Třicet tablet denně a tiché kolabování

Závislost na hypnotikách a sedativech má jednu vlastnost, která ji odlišuje od většiny jiných: začíná jako léčba skutečného problému. Podle Národního zdravotnického informačního portálu lék nejprve pomůže, pak vznikne tolerance, člověk zvyšuje dávky a zkracuje intervaly, až bez látky nedokáže fungovat vůbec. Přesně tuto spirálu Šimůnek popisuje. Z jednoho prášku na noc se stal koktejl, který v nejhorší fázi čítal podle různých rozhovorů třicet, čtyřicet, v pořadu 7 pádů Honzy Dědka dokonce šestačtyřicet tablet denně.

Přitom stále pracoval. Na jevišti dokázal výkon ještě „vydolovat“, ale po třech čtyřech hodinách si musel jít lehnout a brát další dávku. Kolegové si všímali, že něco nesedí; herečka Nela Boudová mu prý po letech řekla, že jeden den byl v pohodě a druhý „úplně jinde“. Ve zkušebně ho vyzývali, ať to řeší. Nikdo ale neznal plný rozsah. Legálně předepsané léky, funkční fasáda a pomalu rostoucí dávky: to je kombinace, která umí zůstat neviditelná překvapivě dlouho.

Co Šimůnek prokazatelně zaspal doslova, jsou maturita a přijímačky; sám to uvádí jako příklad životních událostí, které mu nespavost a léky vzaly. Konkrétní herecký casting, který by zmeškal kvůli spánku, veřejně nejmenoval. Kariérní propad měl dvě oddělené příčiny: nejprve tříletou profesní stopku po Troškově nálepce, později fyzickou neschopnost držet pracovní tempo.

Podzim 2020: za minutu dvanáct

Zlom přišel díky partnerce Alici Tobiášové. Ta léčbu zorganizovala a přesvědčila Šimůnka, aby nastoupil do Psychiatrické nemocnice Brno. Byl podzim 2020, Česko bylo v lockdownu, a paradoxně právě to pomohlo. Poprvé za roky se Šimůnkovi uvolnil kalendář. Nemusel se bát, že kvůli hospitalizaci přijde o práci, protože práce stála.

Noví psychiatři mu řekli na rovinu, že jeho stav je život ohrožující. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS z 18. prosince 2020, den po propuštění, mluvil o Stilnoxu, Neurolu a o tom, že závislost vznikla kvůli náročnému pracovnímu rozvrhu. Léčba probíhala standardním modelem: původní léky se nahradily jinými a dávky se postupně snižovaly. Prvních pět dní strávil kvůli covidu izolovaný na pokoji. Celkem byl hospitalizovaný přibližně šest týdnů, což je výrazně méně než obvyklé tři měsíce; po úplném vysazení zůstal ještě čtrnáct dní na stabilizaci.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Sám říká, že pobyt v psychiatrické nemocnici nebyl „sáhnutí si na dno“, ale dobře vedená odborná péče. A právě tam pochopil, jak rozšířený problém to je, a rozhodl se o něm mluvit veřejně.

Milion Čechů ve stejné pasti

Šimůnkův příběh není ojedinělý. Podle tiskové zprávy Úřadu vlády ČR z roku 2024 spadá do kategorie problematického užívání psychoaktivních léků 12 až 15 procent dospělé populace, tedy 1,1 až 1,4 milionu lidí. Samotná sedativa a hypnotika nadužívá odhadem milion Čechů. Přitom sdílený lékový záznam, který by mohl pomoci odhalit pacienty obcházející více lékařů, pravidelně používá jen polovina doktorů. Desetina o něm vůbec neví.

Varovné signály přitom existují a jsou rozpoznatelné. V Redakci VIPŽivot jsme se rozhodli je připomenout:

• Užívání prášků na spaní déle než několik týdnů
• Zvyšování dávek nebo zkracování rozestupů mezi tabletami
• Potřeba silnějšího přípravku nebo shánění přes dalšího lékaře
• Úzkost, třes, bušení srdce nebo nespavost po vynechání dávky
• Kombinace s alkoholem, která může skončit smrtí

Kdo se v těchto bodech pozná, neměl by léky vysazovat sám; domácí detox bez lékařského dohledu je u benzodiazepinů a hypnotik nebezpečný a může vyvolat epileptické záchvaty. Pomoc nabízí Národní linka pro odvykání na čísle 800 350 000, interaktivní Mapa pomoci na drogy-info.cz nebo online poradny benzo.cz a drogovaporadna.cz.

Brno, Alice a nový režim

Dnes žije Šimůnek v Brně, kam se po léčbě přestěhoval z Prahy, záměrně, aby se nevrátil do stejného prostředí. V lednu 2025 se s Alicí Tobiášovou poprvé veřejně ukázali jako manželé; svatba proběhla v tichosti. Pracovně je aktivní: moderuje eventy, v roce 2023 se objevil ve filmu Dobré zprávy, o rok později v seriálech Společně sami a ZOO – nové začátky.

Režim si hlídá. Vyhýbá se nočním podnikům a restauracím, do společnosti chodí minimálně, drží se přátel v domácím prostředí. Při dlouhých cestách z natáčení s ním bývá Alice na telefonu, aby po málu spánku neupadl do mikrospánku za volantem. Spí někdy jen tři čtyři hodiny, ale bez prášků. K relapsu podle vlastních slov nedošlo. Říká, že mu kvůli podobnému problému volají lidé, kteří nevědí, kam se obrátit. Bere telefon.

Šimůnkova závislost nevypadala jako pád, ale jako pomalé klesání výtahem, ve kterém nikdo nestiskl stop. Právě proto je jeho příběh tak znepokojivý, a právě proto stojí za to ho slyšet.