Dagmar Pecková koupila na Spořilově zakouřené doupě. Z ruiny vznikl dům se zimní zahradou

Tři stísněné místnosti prosycené cigaretovým kouřem. Tak vypadal řadový dům na starém Spořilově, když ho operní pěvkyně v roce 1992 koupila za peníze, které mohla utratit za norkové kožichy.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když operní pěvkyně Dagmar Pecková stála na začátku velké mezinárodní kariéry, pendlovala mezi Drážďany a Berlínem, ale Praha jí zůstávala pevným bodem. VIP život zaznamenal, že místo luxusního zboží investovala do nemovitosti, která na první pohled žádný luxus neslibovala. Malá okna, minimum denního světla, přízemí rozsekané na tři miniaturní pokoje. Dnes, po víc než třiceti letech, je z někdejšího „doupěte“ vzdušný dům s otevřenou dispozicí a zimní zahradou přes dvě podlaží. A hlavně domov, který Pecková stále používá, kdykoli pracuje v Česku.

Tři místnosti, žádné světlo

Původní stav domu nejlépe ilustruje to, co v něm chybělo: prostor a denní světlo. Přízemí tvořily tři oddělené místnůstky, kde se člověk sotva otočil. Stěny nasáklé cigaretovým zápachem, okna malá i na poměry meziválečné zástavby. Nešlo o kosmetický problém, který by vyřešila nová barva a koberce. Dispozice sama o sobě dělala z domu tmavou krabici. Pecková oslovila architektku Ivanu Kubeškovou. Podle dostupných popisů Kubešková původně navrhla moderní černobílý interiér, čisté linie, minimalistický výraz. Pecková ho odmítla. Chtěla dům, který bude žít s ní, ne proti ní.

Probourání a přístavba, která změnila všechno

Klíčové zásahy byly v zásadě jen dva, ale oba šly do hloubky. Architektka ponechala nosné konstrukce a všechno ostatní v přízemí otevřela. Ze tří místností vznikl jeden velký obytný celek, kuchyň, jídelna, studovna a krb vedle sebe, bez příček, bez chodbiček. Druhý zásah byl ještě zásadnější. Do zadní části domu přibylo to, co dnes dělá z interiéru úplně jiný prostor: zimní zahrada s velkými tabulovými okny přes dvě podlaží. Podle sekundárních zdrojů památkáři povolili zbourání části zadní fasády, čímž přístavbu umožnili.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Výsledek? Světlo proudí do přízemí i do horní ložnice. Dům, který byl tmavý a sevřený, najednou dýchá. Z čistě stavebního hlediska nešlo o žádný facelift. Byla to hluboká dispoziční rekonstrukce, a právě otevření prostoru a přísun světla, ne drahé materiály, jsou důvodem, proč dům působí mnohem větší, než ve skutečnosti je.

Archiv života místo designové kulisy

Kdo čeká interiér odpovídající statusu světové operní hvězdy, mramor, zlato, designové křeslo za statisíce, bude překvapený. Pražský dům Peckové je spíš zabydlený archiv. V obývací části stojí piano, kožená sedačka, starožitný šicí stroj po babičce. Na stěnách visí obrazy, ve vitrínách se tísní sošky, drobné sbírky, suvenýry z cest. Biedermeierovský nábytek vedle rodinných kusů z dětství. Pecková v rozhovoru pro Lifee.cz přiznává, že dřív kupovala starožitnosti prakticky pokaždé, když šla kolem vetešnictví. Výsledkem je interiér, který má paměť, každý kus nese příběh, místo původu, rodinnou vazbu. Žádná inscenace pro fotografa.

Spořilov jako volba, ne náhoda

Proč zrovna Spořilov? Přímou odpověď Pecková veřejně nedala, ale kontext mluví sám. Starý Spořilov je prvorepublikové zahradní město, Družstvo Spořilov vzniklo 18. června 1925 a čtvrť si dodnes drží výraznou identitu s vilkami, předzahrádkami a klidnými ulicemi. Není to náhodná pražská adresa, je to místo s komunitním charakterem, které se od okolní panelové zástavby odlišuje na první pohled.

Pecková přitom většinu roku tráví v německém Heuweileru u Freiburgu, kde má s manželem podstatně větší rodinný dům. Sama ale zdůrazňuje, že nejde o žádnou luxusní lokalitu, je to běžná vesnice. V nedávném rozhovoru naznačila, že po odchodu dětí zvažují, zda velký německý dům neprodat a nepořídit menší byt. Pokud k tomu dojde, pražský Spořilov získá v jejím životě ještě větší váhu.

Tři dekády v jednom domě

Třicet tři let od koupě je dům na Spořilově stále v provozu. Žádný přeprodej, žádná další velká rekonstrukce. Pecková do něj vrstvila věci tak, jak je potkávala, na cestách, v antikvariátech, v rodinných pozůstalostech. Dům není vitrínou kariéry. Je to místo, kde se operní pěvkyně vrací k pianu, ke knihám a k šicímu stroji po babičce.