Oženil se v Moskvě, skončil na Sibiři. Suchařípa propadl vodce, po druhé mrtvici ochrnul na půl těla

Leoš Suchařípa strávil v Sovětském svazu pět let. Vrátil se s manželkou, synem, dokonalou ruštinou a návykem pít vodku ve dvoudecových sklenicích.

Zdroj fotografie: Česká televize

Příběh herce, dramatika a překladatele, který 14. června 2005 zemřel v pražském IKEM, se obvykle vypráví jako pád: Moskva, Sibiř, alkohol, mrtvice. Jenže tahle zkratka zakrývá podstatnou věc. Suchařípa po každém úderu, politickém i zdravotním, znovu vstal a pracoval. Ještě v devadesátých letech prožíval v Divadle Na zábradlí období, které kolegové nepovažovali za dojezd, ale za druhý vrchol. Letos 14. června uplyne přesně dvacet let od jeho smrti. Čas podívat se na celý oblouk, ne pouze na jeho sestupnou část.

Z Varnsdorfu přes Moskvu na Sibiř

Narodil se v roce 1932 ve Varnsdorfu, na samém severu Čech. Divadlu propadl brzy, ale klíčový zlom přišel se studiem v Moskvě, kam odjel na tamní divadelní školu. Tam poznal spolužačku, baletku, které zdroje říkají Toňa nebo Toni. Vzali se ještě v Moskvě a narodil se jim syn Pavel. S rodinou pak žil nějaký čas na Sibiři. Kolik přesně z těch pěti sovětských let strávil v Moskvě a kolik na Sibiři, veřejné zdroje spolehlivě nerozepisují. Jisté je, že se vrátil do Československa s plynulou ruštinou, s celoživotní vazbou na ruské drama a s pitím, které se stalo součástí jeho životního stylu. Kolegové později vzpomínali, že vodku nalíval do dvoudecových sklenic a pil ji jako rituál, ne jako výstřelek. Přesný „okamžik zlomu“ směrem k závislosti nikdo nedokázal pojmenovat. Nebyl to jednorázový pád, spíš pozvolný skluz, který se táhl roky.

Praha, normalizace a nucený odchod

Po návratu ze Sovětského svazu se první manželství rychle rozpadlo. Suchařípa se usadil v Praze a vstoupil do centra českého divadelního dění: pracoval jako redaktor Divadelních novin, dramaturg časopisu Divadlo, působil v Činoherním klubu. Šedesátá léta mu patřila. Pak přišel rok 1968 a po něm normalizace. V roce 1973 musel z politických důvodů opustit Prahu. Následovalo angažmá v Karlových Varech, poté v Ústí nad Labem, patnáct let daleko od hlavního proudu. Nebyl to dobrovolný ústup. Režim ho odsunul na periferii, a právě tady se sečetly dvě destruktivní síly: politická frustrace a dlouhodobě zanedbávané zdraví. Suchařípa nepřestal kouřit ani pít.

Do Prahy se vrátil až v roce 1988, kdy nastoupil do Divadla Na zábradlí. A tady začíná kapitola, kterou mediální zkratka „herec zničený vodkou“ spolehlivě přeskakuje.

Infarkt, dvě mrtvice a návrat na jeviště

Zdravotní účet přišel tvrdě. Nejprve infarkt, pak dvě mozkové mrtvice. Po té druhé ochrnul na pravou polovinu těla a ztratil schopnost artikulovat. Pro herce, jehož nástrojem byl drsný, přesný hlas s ironickým načasováním, to znělo jako konečná. Nebyla. Suchařípa se na jeviště vrátil. Slova podle svědků „vykousával“, handicap byl viditelný, ale autorita projevu nezmizela. Sám později říkal, že herectví pro něj bylo tréninkem sebezáchovy, každé představení ho nutilo mluvit, a tím si udržoval řeč.

Zdroj fotografie: Česká televize

Přesnou neurologickou diagnózu druhé mrtvice veřejné zdroje neuvádějí. Doložené jsou následky: pravostranné ochrnutí a pracná artikulace, se kterými žil a hrál až do konce. Syn David, sám herec, později ve veřejných vzpomínkách popsal, že otec měl v posledních letech problémy s pamětí, ale na jevišti stále fungoval s autoritou, která mladší kolegy zaháněla do kouta.

Faun, překladatel, přísný otec

Široké publikum si Suchařípu spojuje především s filmem Faunovo velmi pozdní odpoledne, jeho životní rolí stárnoucího svůdníka. Ale jeho filmografie je hlubší, proto jsme se jí v Redakci VIPŽivot rozhodli připomenout: bývalý prokurátor ve Skřivánkách na niti, stárnoucí režisér ve filmu Byli jsme to my?, civilní včelař v Cestě z města. Každá z těch rolí ukazuje jinou polohu téhož hereckého materiálu.

Ještě podstatnější je ale jeho překladatelská práce, o které se mluví méně. Suchařípa přeložil kompletní dramatické dílo Antona Pavloviče Čechova: Višňový sad, Strýčka Váňu, Ivanova, Racka. Jeho překlady formovaly české čtení ruské klasiky na desítky let dopředu. Jan Kačer o něm podle Reflexu řekl, že působil skoro jako „reprezentační občan Ruska“, a myslel to jako kompliment jeho hloubce porozumění, ne jako politickou nálepku.

Doma byl jiný než na jevišti. Syn David vzpomíná na přísného kritika, od kterého byla chvála vzácná, ale o to cennější. „Měli jsme nejlepší vztah,“ řekl v jednom z rozhovorů, a hned dodal, že otcova profesní měřítka byla nemilosrdná. Proti obrazu filmového Fauna stojí portrét muže, který na sebe i na okolí kladl tvrdé nároky.

Víc než příběh o pádu

Suchařípa zemřel 14. června 2005 v pražském IKEM po cévní operaci; příčinou byla arterioskleróza a selhání organismu po letech, kdy tělo neslo následky infarktu, dvou mrtvic a nezměněného životního stylu. Bylo mu třiasedmdesát.

Redukovat jeho život na „oženil se v Moskvě, propadl vodce, ochrnul“ znamená přehlédnout patnáct let práce v regionálních divadlech, kam ho vyhnala normalizace, i pozdní pražský návrat, kdy s ochrnutou pravou rukou a pracnou řečí dál stál na jevišti Divadla Na zábradlí. Alkohol a mrtvice mu vzaly tělo. Divadlo mu nikdy vzít nedokázaly.