Partnerce povolil milence, sám byl nevěrný. Menzel nechtěl děti, pak mu v sedmdesáti zavolal dospělý syn, o kterém neměl tušení

Oscarový režisér celý život utíkal před otcovstvím. Nakonec ho dohnal syn, o jehož existenci neměl desetiletí ponětí, a rodina, kterou by si v mládí sám nikdy nevybral.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Jiří Menzel patřil k nejlaskavějším hlasům české kinematografie. Muž, jehož filmy vyprávěly o prostých lidech s tichým humorem a pochopením, žil soukromě životem, který s obrazem nenápadného intelektuála ladil jen částečně. Otevřený vztah s manželkou Olgou, vědomé odmítání dětí, milenky na obou stranách, a pak telefonát, který všechno převrátil. Někdy kolem roku 2005 se ozval dospělý muž jménem Rudolf a řekl, že je jeho syn. Menzelovi bylo sedmašedesát. Veřejně o tom promluvil až o osm let později, v prosinci 2013, kdy Super.cz přineslo zprávu, že režisér stráví Vánoce poprvé s přísně utajovaným synem a šesti vnuky.

Dohoda bez tajností

Příběh Menzelova manželství s Olgou, o třicet osm let mladší ženou, média od začátku rámovala jako skandál. Věkový rozdíl, nálepka „zlatokopka“, později spekulace o milencích. Uvnitř vztahu to ale vypadalo jinak. Olga v podcastu Bubliny v roce 2024 popsala, že šlo o předem domluvenou svobodu: Jiří věděl, že chce dítě, sám se otcovství bránil, ale nechtěl ji ztratit. Řešením nebyla ultimáta, ale otevřenost. „Nebyly tam žádné tajnosti,“ řekla doslova. Jiří měl přítelkyně, o nichž Olga věděla. Olga měla vztah s producentem Danielem Brabcem, z něhož se v roce 2009 narodila dcera Anna Karolína. Menzel to přijal. V dokumentu České televize Neobyčejné životy v roce 2012 veřejně mluvil o tom, že hlavní je klid Aničky, ne dramatické gesto.

Brali se v roce 2004 na pláži v Thajsku, v triku a teplácích. I to leccos vypovídá o tom, jak ke konvencím přistupovali.

Muž, který se nechtěl rozmnožovat

Menzelův odpor k otcovství nebyl póza. V témže dokumentu Neobyčejné životy mluvil o „fixní ideji“, že jeho dítě by nemuselo být zdravé, protože je příliš starý. Říkal, že nikdy neměl pocit, že by se „musel rozmnožovat“. Byla v tom směs racionální obavy a hluboce zakořeněného individualismu; režisér, který celý život žil pro práci, pro film, pro okamžik, těžko přijímal představu, že by se měl někomu podřídit na dvacet let dopředu.

A přesto: když se Anna Karolína narodila, přijal ji prakticky jako vlastní. Když v roce 2014 přišla na svět Eva Marie, jeho biologická dcera s Olgou, byl to už jiný Menzel. Muž, který přehodnotil všechno, co o sobě léta tvrdil. V pozdějších rozhovorech rodina mluvila o „našich holkách“ bez hierarchie mezi biologickou a nevlastní dcerou.

Syn z dávné „hezké chvilky“

Nejpřekvapivější kapitola se ale odehrála mimo tento pečlivě vyjednaný rodinný model. Rudolf, Menzelův dospělý syn z dávného vztahu, se ozval až po smrti své matky. Proč mu jeho existenci celá desetiletí tajila, veřejné zdroje nevysvětlují. Menzel v prosinci 2013 řekl, že se se synem poprvé setkali už „před osmi lety“, tedy přibližně v roce 2005. O Rudolfově matce prohlásil jen to, že s ní „kdysi prožil hezkou chvilku“.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Z opatrného prvního setkání postupně vyrostl skutečný vztah. Přes Rudolfa přibylo do rodiny šest vnuků. Menzel, který se celý život otcovství bránil, se najednou ocitl uprostřed velké rodiny, aniž by o ni, kdy usiloval. Paradox, který by klidně mohl být zápletkou jednoho z jeho filmů.

Když se svoboda změnila v péči

V roce 2017 Menzela postihla těžká infekce mozku. Následovaly měsíce v nemocnici a rehabilitačních zařízeních. Olga se nakonec rozhodla vzít ho domů. Zpětně to označuje za nejlepší rozhodnutí, jaké udělala. Péče byla každodenní, fyzicky i finančně vyčerpávající. Zapojily se obě dcery. V rozhovoru pro Český rozhlas Plus v roce 2019 Olga popsala, že doma mají atmosféru „jako v Jirkových filmech“, že důležité je udržet si smysl pro humor.

Menzel zemřel 5. září 2020. Olga později řekla, že Jiří sám tvrdil, jak je šťastný a že si neuměl představit krásnější závěr života. Věděl i o jejím pozdějším vztahu s egyptologem Miroslavem Bártou; sám je prý seznámil a přál si, aby byla šťastná. V roce 2025 Olga v pořadu Mámy z bulváru shrnula celou rodinnou konstelaci jednou větou: „Otcové mých dětí byli schopni sedět u jednoho stolu.“ Z Menzelovy zkušenosti s domácí péčí později vznikl nadační fond zaměřený na pomoc umělcům v podobné situaci.

Bohém, který pozdě pochopil

Menzelův veřejný obraz, jemný, kultivovaný, trochu plachý tvůrce Ostře sledovaných vlaků a Vesniček, nikdy nebyl lživý. Byl jen neúplný. Soukromý Menzel žil s překvapivou otevřeností, odmítal konvence a dlouho se držel přesvědčení, že osobní svoboda je víc než rodinná vazba. Spojnicí obou rovin zůstávala laskavost: i v nejsložitějších momentech svého vztahu s Olgou kladl důraz na slušnost a klid pro děti, ne na veřejné drama.

Nejsilnější paradox jeho příběhu není nevěra ani otevřený vztah. Je to fakt, že muž posedlý svobodou nejzřetelněji obstál ve chvíli, kdy se svoboda proměnila v odpovědnost, v přijetí syna, o kterém nevěděl, nevlastní dcery, kterou nemusel milovat, a péče, před kterou nemohl utéct. Na konci života měl kolem sebe rodinu, kterou by si v mládí nikdy nevybral. A říkal, že je šťastný.