Obrazy místo tapet, knihy místo nábytku. Vladimír Franz si ze smíchovského činžáku udělal vlastní galerii

Přízemní byt na Smíchově, kde stěny pokrývají kresby a obrazy a volný prostor zabírají knihy a gramodesky. Vladimír Franz v něm žije desítky let.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Kdo čeká designový showroom s bílými stěnami a kurátorským osvětlením, bude zklamaný. Smíchovský byt Vladimíra Franze, skladatele, malíře a pedagoga, funguje spíš jako soukromý archiv, v němž se vrství stopy obou jeho profesních životů. Podle staršího profilu na autorově webu je přízemní byt „plný knih a gramofonových desek, kreseb a obrazů“. Standardní dekor ustoupil umění a hudbě. Není to galerie v institucionálním smyslu, je to prostor, kde se bydlení proměnilo v osobní sbírkotvorbu.

Smíchov jako celoživotní kotva

Franz si čtvrť nevybral jako dospělý umělec hledající bohémskou adresu. Rodina se na Smíchov přestěhovala z Malé Strany ještě v jeho dětství a on tam zůstal. Ve vzpomínkách popisuje starý „proletářský“ Smíchov s hranicí u Radlické a usedlostmi na kopcích, svět, který dnes prakticky neexistuje.

Okolí jeho činžáku se totiž mezitím změnilo k nepoznání. V únoru 2024 Správa železnic zahájila celkovou přestavbu stanice Praha-Smíchov s plánovaným dokončením v roce 2027. Roste nová čtvrť Smíchov City, staví se centrála České spořitelny, přibývá veřejná vybavenost. Nabídkové ceny bytů na Smíchově se v prvním čtvrtletí 2026 pohybovaly kolem 160 500 Kč za metr čtvereční, víc než na Žižkově, méně než na Vinohradech. Pro srovnání: celopražský průměr realizovaných kupních cen byl v roce 2024 podle ČSÚ necelých 116 000 Kč za metr. Franzův byt stojí uprostřed jednoho z nejdražších stavenišť v Česku.

Dva prostory, dvě identity

Klíčové je, že smíchovský byt není hlavní dílnou. Franz sám říká, že v Praze nemá ateliér, jen pracovnu na drobné věci. Velkoformátová plátna vznikají jinde, v Dožicích na Plzeňsku, kde si v roce 2004 koupil bývalý hostinec a proměnil ho v ateliér.

Od jara do podzimu tam tráví většinu času. Po konci semestru na DAMU odjíždí a vrací se až v polovině října. „Nejsem typický chalupář,“ řekl v rozhovoru pro Plzeňský deník. „V Dožicích hlavně maluji a zahradničím.“ Dožická chalupa je pro něj industriální prostor, místo, kde se dá rozložit plátno, které by se do smíchovského přízemí nevešlo.

Tenhle sezonní rytmus se promítá i do střídání oborů. Podzim a zima patří víc hudbě, komponování, přednáškám. Jaro a léto malbě. Smíchovský byt tak funguje jako zimní zázemí intelektuála, obklopeného knihami, deskami a menšími pracemi, zatímco Dožice jsou letní provoz krajináře s velkými štětci.

Byt jako otisk, ne jako póza

Soukromý byt-galerie zůstává v Praze raritou, i když ateliérová kultura ve městě viditelně sílí. MeetFactory na Smíchově provozuje největší rezidenční program v Česku, Pragovka nabízí přes šedesát ateliérů, Open Studios organizují komentované návštěvy pracoven. Jenže to všechno jsou institucionální nebo sdílené prostory. Franzův model je jiný: domácnost, která se postupným vrstvením proměnila v archiv dvou paralelních kariér.

Není to výsledek jednorázové přestavby ani designérského záměru. Spíš důsledek toho, že člověk, který celý život osciluje mezi partiturou a plátnem, potřebuje mít obojí na dosah. Kresby a obrazy na stěnách nahradily dekoraci. Knihy a gramodesky zaplnily prostor, který by jiný obyvatel věnoval komodám a policím s porcelánem. Novější detailní popis interiéru veřejně k dispozici není, poslední podrobná charakteristika pochází ze starších profilů. Ale typ prostoru se podle všeho nezměnil. Spíš dál narostl.

Smíchov starý a nový

Kontrast mezi Franzovým bytem a okolím je dnes ostřejší než kdykoliv předtím. Za zdí činžáku probíhá jedna z největších urbanistických proměn v Praze. Nová čtvrť, nové nádraží, nové kanceláře. Uvnitř bytu ale čas plyne jinak, měří se přibývajícími obrazy, ne metry čtverečními komerčních ploch.

Právě v tom je síla Franzova domova jako portrétu. Neukazuje excentricitu, ale konzistenci. Člověk, který na Smíchově žije od dětství, tam zůstal i ve chvíli, kdy se čtvrť kolem něj začala předělávat od základů. A jeho byt zůstal tím, čím byl vždycky, místem, kde se hromadí to, co jeho obyvatel považuje za důležité. Ne nábytek. Obrazy, knihy a hudba.