Gott Antichartu podepsal, Vondráčková ne. StB jí opakovaně volala na výslech, její kariéru ale nezlomila

Helena Vondráčková tvrdí, že v lednu 1977 byla na turné v Polsku a nikomu nedala plnou moc připojit její jméno pod prorežimní provolání. Karel Gott na pódiu stál.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Přestože oba byli nejzářivějšími hvězdami populární hudby, museli se v životě potkat i s poněkud složitějšími situacemi. Příběh Heleny Vondráčkové a Karla Gotta během normalizace se obvykle podává jako černobílý kontrast, pokud jde o Antichartu: Gott podepsal, Vondráčková ne. Realita je složitější. Ani jeden z nich neskončil v disentu jako Marta Kubišová, ani jeden se nepostavil režimu čelem. Rozdíl je v míře veřejně viditelného kompromisu, a v tom, co ta míra znamenala pro dalších třináct let kariéry pod dohledem Státní bezpečnosti.

Co byla Anticharta a proč se z Gotta stala její tvář

Začalo to 28. ledna 1977 se v pražském Národním divadle, kde se sešly stovky umělců na akci, která měla být odpovědí na Chartu 77. Oficiální název zněl „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. O týden později, 4. února, proběhla druhá vlna v pražském Divadle hudby, a právě tam provolání přečetl mimo jiné Karel Gott. Celkem se pod text dostaly tisíce jmen z kultury, vědy i sportu. Gott po letech v rozhovoru připustil, že šlo o „vrchol manipulace“. Řekl, že je tam „nahnali“ a že předem nikdo nepoužil slovo Anticharta. Faktem zůstává, že Gott se stal jednou z nejviditelnějších tváří celé kampaně.

Vondráčková: „Byla jsem v Polsku“

Helena Vondráčková svou verzi opakuje dlouhodobě a konzistentně. V rozhovoru pro Novinky.cz řekla, že v době podpisových akcí byla na turné v Polsku, že její jméno se mohlo objevit na prezenční listině z dřívější doby, ale že nikomu nedala plnou moc k podpisu provolání. Odmítá obraz „prorežimní zpěvačky“ a zdůrazňuje, že nikdy nezpívala repertoár poplatný režimu. Do zahraničí jezdila proto, že byla žádaná a jazykově vybavená, ne proto, že by plnila propagandistickou roli.

Jenže právě kolem seznamů signatářů panoval po roce 1989 chaos. Studie publikovaná v časopise Paměť a dějiny upozorňuje, že originální podpisové archy se historikům dosud nepodařilo dohledat. U části jmen mohlo dojít k publikaci v seznamech i bez skutečného podpisu; stačila prezenční listina nebo administrativní přiřazení. Pro Vondráčkovou to znamená, že svou verzi nelze stoprocentně potvrdit, ale ani vyvrátit.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Tlak StB: silný, ale ne smrtelný

Vondráčková měla díky zahraničním angažmá kontakty, které Státní bezpečnost přirozeně zajímaly. Není jasné, kolikrát přesně byla předvolaná k výslechům. Bez zpřístupněného konkrétního svazku v Archivu bezpečnostních složek lze mluvit jen o obecném rámci sledování umělců s vazbami do zahraničí. Jisté je, že tlak nevyústil v profesní likvidaci.

Proč ne? Podle nás hrál klíčovou roli specifický model přežití: Vondráčková nešla do otevřeného střetu s režimem, ale ani nepřijala jeho nejviditelnější rituál loajality. Držela se apolitického popového repertoáru, byla pro systém exportně užitečná a zahraniční poptávka jí zvyšovala hodnotu v aparátu, který rozhodoval o tom, kdo smí a kdo nesmí. Právě ta kombinace jí dávala větší manévrovací prostor než umělcům odkázaným jen na domácí schvalovací mechanismy.

Kdo nepodepsal, a co za to zaplatil

Odmítnutí podpisu neznamenalo automatický trest, ale strach z něj byl zcela reálný. Historický výzkum dokládá silný vnímaný tlak a obavu ze ztráty práce, i když u každého jednotlivého případu nemusela přijít sankce.

Srovnání s dalšími umělci ukazuje celé spektrum důsledků:

• Jiří Suchý uvádí, že nepodepsal a že si tím na dlouhé roky zavřel cestu do televize a rozhlasu.
• Luděk Munzar je připomínán jako jeden z mála herců, kteří nepodepsali, přestože riskovali profesní likvidaci.
• Kristina Vlachová říká, že nepodepsala a do roku 1989 nesměla veřejně působit.
• Marta Kubišová dostala zákaz vystupování už na počátku normalizace, v únoru 1970 skončily i Golden Kids.

Vondráčková se v tomto spektru nachází na opačném konci než Kubišová. Kariéru si udržela, ale cenou bylo třináct let opatrného balancování, a po roce 1989 opakované vysvětlování, že její jméno v seznamech neznamená vlastní podpis.

Ne disent, ne kolaborace

Mezi Gottem a Vondráčkovou neleží propast dvou opačných politických postojů. Leží mezi nimi rozdíl v míře kompromisu, který byl ochoten každý z nich veřejně přijmout. Gott stanul na pódiu a četl provolání. Vondráčková tvrdí, že v tu chvíli byla v jiné zemi. Ani jedno z toho nebylo disidentské gesto, ale jedno z toho se stalo symbolem a druhé ne.