Dceři roky tajila identitu jejího otce, pravdu odhalila až na vrátnici divadla. Jana Janěková dnes žije na valašské samotě u koní

Herečka a režisérka Jana Janěková oslavila v červnu jednasedmdesátiny. Její prvorozená dcera roky netušila, kdo je její biologický otec, a když to konečně zjistila, dozvěděla se, že je už deset let po smrti.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Příběh začíná na vrátnici Národního divadla v Praze. Dívka v prvním ročníku gymnázia, která přijela stopem s kamarádkou, požádá vrátného, aby zavolal herce Petra Svojtku. Vrátný se na ni podívá a řekne, že pan Svojtka je už deset let mrtvý. Takhle se Jana Janěková mladší poprvé a naposledy setkala se jménem svého biologického otce tváří v tvář instituci, kde celý život působil. Cesta k té vrátnici přitom trvala roky a vedla přes náhodně objevenou adopční listinu, divadelní encyklopedii a mlčení, které matka prolomila až mnohem později.

Adopční listina ve dvanácti, pravda v šestnácti

Jana Janěková mladší vyrůstala s přesvědčením, že jejím otcem je Arnošt Janěk, manžel její matky a divadelní technik, který ji adoptoval a dal jí příjmení. Ve dvanácti letech ale narazila na osvojitelské listiny. Papír, který měl zůstat schovaný, otevřel otázku, na kterou nikdo v rodině neodpovídal.

Dívka si poradila sama. V encyklopedii dohledala, že Petr Svojtka byl členem činohry Národního divadla. Následovala ta cesta stopem do Prahy a studená zpráva na vrátnici. Svojtka zemřel tragicky v roce 1982.

Otevřený rozhovor mezi matkou a dcerou přišel až ve chvíli, kdy bylo Janě mladší šestnáct. Sama to později popsala jako „hodně velký náraz“ a přiznala, že měla tendenci matce vyčítat léta mlčení. Postupně ale výčitky opustila, mimo jiné díky tomu, že ji matka seznámila s nevlastními bratry Petrem a Janem Svojtkovými. „Okamžitě nastalo totální souznění,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas. Petr Svojtka mladší je dnes režisér a umělecký šéf Městských divadel pražských, rodinná divadelní linie se tedy nezlomila, jen se rozvětvila.

Třicet let na jevišti a za katedrou

Profesní dráha Jany Janěkové starší je rozsáhlejší, než si běžný divák uvědomí. Po absolutoriu na pražské konzervatoři prošla angažmá v Pardubicích, Olomouci a Ostravě, než v roce 1987 zakotvila v brněnské činohře, kde zůstala osmnáct let. Paralelně s herectvím se prosadila jako pedagožka na DIFA JAMU, kde v letech 1990–2013 vedla ateliér muzikálového herectví. Třiadvacet let formování nových hereckých generací, to je číslo, které v narozeninových medailoncích často chybí.

Jedním z vrcholů její herecké kariéry zůstává hlavní role Hany ve filmu Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky. Janěková spolupráci s Chytilovou popsala jako náročnou na sílu osobnosti, nápady a bdělost, ale zároveň jako prostor nečekané tvůrčí svobody uvnitř pevného režijního vedení. Kolegyně Jana Krausová ze stejného natáčení naopak vzpomínala spíš na Chytilové energii a spontánní změny přímo na place. Dvě perspektivy na jednu režisérku: hlavní nosná role vnímá metodu zevnitř, vedlejší ji registruje jako vnější sílu.

Valašská samota není rezignace

Po odchodu z JAMU v roce 2013 se Janěková přesunula na rodné Valašsko. Žije tam s dcerou Markétou a koňmi, daleko od institucionálního provozu. V rozhovoru pro TV Nova to vysvětlila jednoduše: potřebuje přírodu, „energii určité krajiny“ a svobodu, kterou jí pevné angažmá nedávalo.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Jenže samota neznamená nečinnost. Redakci VIPŽivot neuniklo, že v brněnském Divadle Bolka Polívky režíruje inscenaci Hamlet!!!, která se hraje i v roce 2026. Je to přesně ten model, který si zvolila: práce bez stálého úvazku, z místa, kde ráno vidí koně a kopce, ne chodbu divadelní kanceláře.

Dcera Markéta se na samotě věnuje přirozené komunikaci s koňmi, práci ze země, která stojí na čtení neverbálních signálů, vzájemné důvěře a vedení zvířete bez klasického ježdění. Je to disciplína na pomezí etologie a práce s koňmi ze země, která v Česku postupně získává pozornost.

Dvě Jany, dvě cesty

Jana Janěková mladší šla vlastní cestou, ale divadlu neunikla. Po studiu na JAMU získala v roce 2000 angažmá v pražském Národním divadle, kde vydržela osmnáct let. Po odchodu v roce 2018 spoluzaložila Divadlo Verze, které dnes funguje pod střechou Divadla v Celetné a hraje stabilní repertoár, od komedie Úča musí pryč přes Jméno až po thriller Vášnivost. Výroční zpráva za rok 2025 potvrzuje, že nejde o jednorázový projekt, ale o živý soubor.

Matčina trajektorie byla regionálnější a pedagogičtější: Brno, JAMU, generace studentů. Dceřina je pražštější a producentsky nezávislejší. Obě ale v určitém bodě opustily bezpečí stálého angažmá a zvolily volnější režim. A obě by řekly, že jim to prospělo.

Jednasedmdesátiletá Jana Janěková se dívá z valašského kopce na krajinu, kterou si vybrala. Není to epilog kariéry. Je to její další inscenace, jen s jiným jevištěm.