Ze stáje udělali koupelnu, z verandy pokoj pro vnoučata. Štěpánek s Adamovskou zachránili ruinu z roku 1920

Chalupa na Kokořínsku, kterou Petr Štěpánek vlastní přes padesát let, neměla při první návštěvě ani tekoucí vodu. Dnes v ní rodina tráví celé léto.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když se řekne chalupa celebrit, většina lidí si představí architektem navrženou přestavbu s designovou kuchyní a bazénem za domem. VIP život zaznamenal, že příběh usedlosti z roku 1920, kterou Petr Štěpánek a Zlata Adamovská postupně proměnili v rodinné útočiště, je přesný opak. Žádný jednorázový velkolepý projekt, žádný interiérový designér. Padesát let postupných, často drobných zásahů, z nichž každý řešil jednu konkrétní bolest starého domu. A výsledek? Zvenku se zdá, jako by se v chalupě zastavil čas. Uvnitř se v ní dá normálně žít.

Metrová tráva, suchý záchod a mytí v potoce

Štěpánek chalupu pořídil někdy na začátku 70. let společně se svou tehdejší partnerkou, režisérkou Vlastou Janečkovou. Podle jeho pozdějšího vzpomínání v rozhovoru pro Recepty Prima nápadů to nebyla láska na první pohled. Pozemek zarůstala metr vysoká tráva, v domě chyběla tekoucí voda, záchod byl suchý a kdo se chtěl umýt, šel do potoka. Štěpánek prý tehdy prohlásil, že sem jezdit nebude. Zůstal přes padesát let.

První etapa rekonstrukce nebyla o estetice, byla o přežití. Bylo potřeba dostat dům do stavu, kdy v něm člověk dokáže strávit víkend, aniž by to připomínalo táboření. Vznikl záchod. Z bývalé stáje, která přiléhala k domu, se stala koupelna. Přivedla se voda. Teprve pak se mohlo řešit všechno ostatní: okapy, okna, střecha, nekonečný kolotoč údržby, který starý dům vyžaduje rok co rok.

Řemeslník, polír i chalupář v jedné osobě

Štěpánek v rozhovorech opakovaně zdůrazňoval, že na chalupě se člověk musí umět postarat o všechno sám, „od elektřiny přes instalatéřinu“. Hodně práce zvládal svépomocí, ale tam, kde šlo o citlivé detaily starého stavení, přivolal řemeslníky. Zedník opravoval zdivo tak, aby zůstaly zachované původní oblé rohy místo ostrých pravých úhlů. Kamnář slepoval staré kachle z Mateřova, které by v novém domě nikdo nepoužil, ale tady dávaly smysl.

Právě tohle odlišuje jejich přístup od běžné venkovské rekonstrukce. Štěpánek nechtěl dům předělat, chtěl ho udržet. Fungoval jako dozor i polír v jedné osobě, hlídal, aby každý zásah respektoval charakter stavení. Fyzická práce na chalupě pro něj navíc fungovala jako protiváha psychicky náročné herecké profese. Místo, kde ho nabíjí příroda a ticho.

Druhý dech pro starou chalupu

Zlomový bod přišel v únoru 2012, kdy zemřela Vlasta Janečková. O něco více než rok poté, v červnu 2013, si Štěpánek vzal Zlatu Adamovskou, a chalupa dostala druhý dech. Adamovská zpočátku k chalupářskému životu příliš netíhla. Ale stejně jako kdysi Štěpánek si místo postupně zamilovala. A pustila se do práce.

Vyhodily se staré gauče, přišla nová kuchyně, nové podlahy, dvě koupelny. Z verandy v prvním patře vznikl malý pokojík, který dnes slouží jako zázemí pro vnoučata. Kde Štěpánek řešil existenční zprovoznění a řemeslnou autenticitu, Adamovská přidala druhou vrstvu: útulnost, komfort a rodinný provoz. Jak sama popsala, manuální práce ji baví, vyrůstala mezi řemeslníky, jako dítě si hrála se stavebnicemi a dnes je pro ni zahrada i dům způsob, jak „vypustit špatné myšlenky“.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Chalupa, která přežije i blackout

Dnešní podoba usedlosti na Kokořínsku kombinuje venkovský ráz s funkčním zázemím pro delší pobyt celé rodiny. V pořadu My, chalupáři na TV Nova ukázali detail, který leccos vypovídá o filozofii celé rekonstrukce: na zahradě stojí ruční pumpa na vodu, uvnitř topí kamna na dřevo. Kdyby vypadla elektřina, chalupa funguje dál. To není náhoda ani póza. Je to důsledek přístupu, který trvá přes půl století: neopravovat víc, než je nutné, nemodernizovat víc, než dům snese, a nechat stavení zůstat tím, čím vždycky bylo. Chalupou.

Co starý dům naučí každého, kdo ho nechce zbourat

Z příběhu Štěpánka a Adamovské se dá vyčíst jedna praktická lekce, kterou zná každý, kdo někdy rekonstruoval stavení starší než sto let. Nejtěžší nejsou velké zásahy, přivést vodu, udělat koupelnu, vyměnit podlahy. Nejtěžší je kombinace dvou věcí najednou: dostat dům do technicky obyvatelného stavu a přitom nezničit to, co ho dělá starým domem. Štěpánek s Adamovskou to pochopili, každý po svém, každý v jiné dekádě, ale oba stejně. On hlídal řemeslo a paměť domu, ona přidala pohodlí a rodinný život. Výsledek není showroom. Je to chalupa, ve které se dá žít, a která vypadá, jako by tam vždycky byla.