Sofie křičela, že chce k mamince. Když ji Jirešová po letech konečně získala do péče, utekla zpět k otci

Šestiletá Sofie plakala a prosila, aby ji nechali u mámy. O čtrnáct let později popisuje vztah s matkou jako „silný, ale těžký“ a kontakt je minimální.

Zdroj fotografie: Nextfoto

13. března 2011 zazvonil u domu v pražské Uhříněvsi soudní vykonavatel. Ivana Jirešová opakovaně nepředávala dceru Sofii otci, jak nařizoval soud v rámci střídavé péče, a ten sáhl k poslednímu nástroji, nucenému výkonu rozhodnutí. Na záběrech, které tehdy obletěly česká média, je vidět plačící holčička, která nechce odejít a opakuje, že chce zpátky k mamince. Scéna vypadala jako konec příběhu. Ve skutečnosti to byl teprve začátek.

Dekáda mezi dvěma domovy

To, co následovalo po březnu 2011, nebyl jeden zlom, ale vleklý opatrovnický boj trvající zhruba deset až jedenáct let. Střídavá péče, kterou Jirešová od počátku odmítala, znamenala pro Sofii neustálý pendl mezi dvěma domácnostmi. Matka později vzpomínala, že spolu nikdy netrávily déle než dva týdny v kuse. Dva týdny, a pak zase balení tašky, jiný byt, jiný režim.

Kolem let 2018-2019 se péče konečně ustálila u matky. V rozhovoru pro Novinky z jara 2019 Jirešová řekla, že dceru získala do výhradní péče „před rokem“ a že se jí Sofie „vrátila na prahu puberty“. Formulace zněla jako úleva. Jenže práh puberty není věk, kdy dítě hledá klid. Je to věk, kdy hledá konfrontaci.

Návrat, který nic nespravil

Představa, že soudní verdikt ukončí roky napětí, se ukázala jako iluze. Jirešová sice vyhrála papírově, ale vztah s dcerou vstoupil do nové fáze, a ta nebyla o nic jednodušší. Sofie chtěla studovat konzervatoř, matka byla proti. V roce 2021 herečka přiznala, že se jí dcera „moc nesvěřuje“ a že společný rodinný projekt nepřipadá v úvahu.

Zdroj fotografie: Nextfoto

A pak přišel moment, který lze označit jako útěk. Podle dostupných mediálních rozhovorů Sofie v určitém bodě sama odešla k otci. Nešlo o další soudní výkon, nešlo o zásah vykonavatele. Šlo o rozhodnutí dospívající dívky, která si vybrala jinak, než jak si její matka představovala. Přání šestileté holčičky a volba sedmnáctileté slečny jsou dvě zcela odlišné věci, i když se obě odehrávají ve stejném příběhu.

Stopy, které zůstaly

V roce 2024 Sofie Höppnerová veřejně přiznala, že absolvovala tříměsíční psychiatrickou léčbu. Podrobnosti nezveřejnila a nikdo nemá právo je domýšlet. Sama Jirešová ale dnes otevřeně říká, že dceři „velmi ublížila“ léta střídavé péče a selhání institucí. Na podzim 2025 Sofie na Instagramu napsala o vztahu k matce slova, která zněla jako směs lásky, tlaku a bolesti. Kontakt mezi nimi je podle matčiných vyjádření minimální.

Přímou příčinnou linku mezi opatrovnickým bojem a psychickými potížemi z veřejných zdrojů prokázat nelze. Ale indicie jsou silné. Roky nejistoty, střídání domovů, mediální přestřelky rodičů, to vše se odehrávalo v období, kdy se formuje základní pocit bezpečí. Rodičovská linka mezi varovné signály u dospívajících řadí uzavírání se, ztrátu zájmu, výkyvy nálad a výroky o beznaději. Rodiče v podobných situacích by je neměli přehlížet.

Co se od roku 2011 změnilo v českém právu

Nucené odebrání dítěte je právně možné i dnes. Nejvyšší soud v lednu 2025 shrnul, že mezi nástroje výkonu rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé patří výzva, pokuty, nařízení setkání s mediátorem, a teprve jako poslední krok fyzické odebrání dítěte. Rozdíl oproti roku 2011 spočívá v důrazu na postupnost a citlivost.

Posunul se i samotný rámec péče:

• Únor 2025: Ústavní soud výslovně konstatoval, že symetrická střídavá péče v poměru 50:50 není ústavně vyžadovaný standard. Rozhoduje nejlepší zájem dítěte.
• Leden 2026: Rozvodová novela opouští formální štítky „střídavá“, „výlučná“ a „společná“ péče. Soud nově určuje konkrétní rozsah péče každého rodiče a posiluje právo dítěte být informováno a vyjádřit svůj názor.

Kdyby se případ Jirešové odehrával dnes, soud by měl k dispozici víc mezikroků před tvrdým výkonem: mediaci, koordinátora, individuální posouzení. Neznamená to, že by výsledek byl nutně jiný. Znamená to, že cesta k němu by nemusela zanechat tak hluboké jizvy.

Sofii Höppnerové je dnes dvacet let. Příběh, který začal křikem šestileté holčičky u dveří v Uhříněvsi, se nezavřel žádným soudním razítkem. Zavřít ho může jedině čas, a ochota obou stran nechat ho být.