Arichtevovi dávají šestiletému synovi výplatu. Tablet mu vzali a zavedli pravidla, přes která nejede vlak

Šestiletý Luka Arichtev dostává každý týden kapesné, a stovku z něj měsíčně posílá na pomoc druhým.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Veronika Arichteva v rozhovoru pro eXtra.cz z 1. června 2026 popsala dva domácí mechanismy, které s manželem zavedli před pár měsíci. Prvním je pravidelná týdenní „výplata“, kapesné, které Luka dostane automaticky, bez vazby na úkoly nebo známky. Na konci měsíce se nashromážděná částka rozdělí a rovná stovka z ní jde na pomoc někomu jinému. Druhým je vědomé omezení obrazovek, ke kterému rodiče dospěli poté, co si přiznali, že tablet synovi nejdřív sami neuhlídali. Nejde o výchovný manifest z učebnice. Spíš o příběh rodiny, která zkusila, narazila a přenastavila pravidla.

Výplata, která není mzda

Slovo „výplata“ zní u předškoláka provokativně, ale tento pojem použila sama Veronika. „Teď jsme před pár měsíci zavedli doma takovou výplatu, to znamená, že dostává kapesné, protože si myslím, že ta finanční gramotnost je fajn budovat už odmalinka,“ prozradila. Luka ho dostává na konci každého týdne, přesnou částku Veronika nezveřejnila. Podstatné je, co se s penězi děje potom: měsíční součet se rozdělí a 100 korun putuje na pomoc druhým. Herečka zároveň říká, že syna bere s sebou do Domu Ronalda McDonalda, aby viděl, kam pomoc směřuje. Charitativní stokoruna tak není abstraktní gesto, je napojená na konkrétní zkušenost.

Důležitý je i detail, který v rozhovoru nezazní: Luka kapesné nedostává za splněné povinnosti. A právě to odpovídá tomu, co doporučují české finanční vzdělávací materiály. Česká spořitelna ve svých edukativních textech opakovaně uvádí, že kapesné nemá být odměna za běžné domácí práce, ale pravidelná částka, na které se dítě učí hospodařit. Psycholožka Markéta Kavale v rozhovoru pro Radiožurnál doporučuje začít kolem vstupu do školy, u menších dětí volit týdenní interval a držet nízké částky, pár desetikorun. Arichtevovi jsou přesně v tomto pásmu.

Tablet, který přerostl přes hlavu

Druhý pilíř domácích pravidel se týká obrazovek. Veronika popisuje cestu, která nezačala u zákazu, ale u selhání. Původně chtěla dítě bez tabletu. Jenže v praxi po něm sama začala sahat, pohádka v telefonu znamenala chvíli klidu. Myslela si, že to uhlídá. Neuhlídala.

Používání se množilo, Luka si nechtěl hrát. Ve dvou letech přišlo rozhodnutí tablet eliminovat. Dnes, o čtyři roky později, rodina funguje v režimu „občas něco povolíme“, ale s jasnou hranicí.

Otevřené přiznání vlastního pochybení je na celém příběhu možná to nejcennější. Většina rodičovských rad zní, jako by je pronášel někdo, kdo nikdy nezaváhal. Arichteva říká opak: zkoušela, nezvládla, změnila kurz. Právě tahle upřímnost dává pravidlům váhu.

Co na to odborníci

Z pohledu mezinárodních doporučení nejdou Arichtevovi proti proudu, spíš jsou přísnější než průměrná česká domácnost, ale stále v odborném rámci. Redakce VIPŽivot se o tuto problematiku blíže zajímala. WHO u dětí do čtyř let uvádí maximálně hodinu obrazovek denně, americká pediatrická asociace (AAP) před 18 měsíci doporučuje obrazovky prakticky vynechat a od dvou do pěti let pracuje s individualizovaným rodinným mediálním plánem.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Veronika Arichteva (@veronikaarichtev)

Kanadská pediatrická společnost navíc výslovně upozorňuje, že pravidelné používání telefonu k uklidnění batolat vede k tomu, že děti telefon vyžadují častěji, a hůř nesou odmítnutí. Přesně to Veronika popisuje.

U kapesného je situace podobná. Český odborný konsenzus se dá shrnout do tří bodů:

• Začít, jakmile dítě zvládá základní počty (typicky 5-7 let).
• U malých dětí týdenní rytmus, u starších měsíční.
• Neplatit za běžné povinnosti, ale nechat dítě rozhodovat o vlastních výdajích.

Arichtevovi přidávají čtvrtý bod, pevnou charitativní složku. To v českých doporučeních explicitně nefiguruje, ale logicky navazuje na princip „utrácím / spořím / pomáhám“, který propagují programy finanční gramotnosti pro předškoláky.

Nejsou v tom sami

Podobné mantinely veřejně popsaly i další známé osobnosti. Vlastina Svátková mluvila o tom, že její děti dostávají kapesné, a pokud chtějí něco navíc, musejí si zaplatit polovinu samy. Tereza Ramba zase popisuje domácnost prakticky bez obrazovek, jen občasný společný film, žádný mobil jako standardní uklidňovač. Arichtevovi nejsou extrém ani výjimka. Jsou součástí širšího trendu rodičů, kteří kombinují hranice s vysvětlováním a nebojí se přiznat, že k pravidlům došli metodou pokus-omyl.

Nejsilnější na celém příběhu není žádný jednotlivý zákaz. Je to rytmus: každý týden kapesné, každý měsíc stovka pro někoho jiného, každý den vědomé rozhodnutí, jestli zapnout obrazovku. A rodiče, kteří nahlas řeknou, že to napoprvé nezvládli.