V 8 letech ho otec budil ve 2 ráno kvůli opilým kolegům. Ivan Hlas musel vstát a hrát na kytaru

Osmiletý kluk, kytara přes rameno a kolem stolu chlapi z hospody. Pro Ivana Hlase to nebyla kuriozita, ale opakující se rituál ponížení.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Kolem druhé v noci se rozsvítilo světlo v dětském pokoji. Otec přivedl domů kolegy a malý Ivan dostal pokyn: vstát, vzít kytaru, hrát. Kdo byli ti muži kolem stolu, není známo. Víme ale, že nešlo o jedinou epizodu. A víme, že právě tenhle vzorec (hudba jako příkaz, ne jako radost) se Hlasovi otiskl do života na desítky let dopředu. Z kytary, která nejdřív znamenala úzkost, se postupně stala úniková cesta, pak profese a nakonec identita. Ten oblouk ale trval půl století.

Otec z ministerstva, máma u klavíru

Hlasův otec pracoval v prostředí ministerstva vnitra. Přesvědčený komunista, který v roce 1968 spolu s manželkou odsoudil sovětskou okupaci. Následovaly kádrové důsledky pro celou rodinu: otec přišel o postavení, matka o kariérní vyhlídky, děti o šanci na normální studium. Ivan Hlas později v pořadu 13. komnata popsal otce jako „naprosto autoritativního“ muže, který na své čtyři potomky křičel, ponižoval je i manželku. Alkohol situaci zhoršoval. A právě v opilosti přicházely ty noční scény s kytarou.

Paradox je, že hudba v rodině nebyla cizí. S maminkou Ivan zpíval, na lidové škole umění se učil klasickou kytaru. Jenže tatínkovy noční budíčky z ní udělaly něco jiného: nástroj moci, ne nástroj radosti. Dítě se naučilo, že hudba je povinnost, kterou plní na rozkaz. Trvalo roky, než se ten význam obrátil.

Hanspaulka, blues a dvacet let v ústraní

Zlom přišel v sedmdesátých letech, kdy Hlas našel komunitu na pražské Hanspaulce. V roce 1971 spoluzaložil bluesovou kapelu Žízeň, později hrál s formací Nahlas. Kluby, festivaly, městské blues, to byl jeho svět. Ale svět s nízkým stropem. Z kádrových důvodů nemohl pomýšlet na vysokou školu, normalizační aparát mu nedával prostor pro širší veřejné působení.

Podle oficiálního životopisu se kariéra rozjížděla pomalu:

• 1971 – vznik kapely Žízeň
• 1985 – cena na festivalu Vokalíza
• Polovina 80. let – první deska
• Po roce 1989 – teprve skutečný průlom

Dvě dekády poloprofesionálního hraní po klubech. Dvě dekády, kdy talent existoval, ale systém ho držel pod pokličkou. A k tomu osobní démon zděděný po otci: alkohol.

Šakalí léta a pozdní sláva

Širokou veřejnost si Hlas získal až soundtrackem k filmu Šakalí léta. Písně jako „Jednou mi fotr povídá“ nebo „Na kolena“, dohledatelné dodnes na Supraphonline, zasáhly generaci, která v devadesátých letech hledala autentický hlas. A Hlas ho měl. Doslova i přeneseně.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Porevoluční uvolnění mu otevřelo dveře, ale zároveň ho konfrontovalo se sebou samým. Po listopadu 1989 nastoupil protialkoholní léčbu. Nedokončil ji, rozhodl se bojovat sám. Pomohla mu druhá žena, nová rodina, a paradoxně i smrt několika kamarádů, kteří na následky alkoholismu zemřeli. Vzorec, který zdědil po otci, se rozhodl přerušit. Dnes svou kapelu na koncerty sám vozí. „Takže ani pít nemůže,“ poznamenal s typickým suchým humorem.

Trio, knihy a bilance v sedmdesáti

Od roku 2005 funguje Ivan Hlas Trio, komorní sestava dvou kytar a violoncella, ve které hraje s Norbim Kovácsem a Jaroslavem „Olinem“ Nejezchllebou. Od hospodského blues Žízně ke komorním aranžím vlastního katalogu. Víc než dvacetiletá kapitola, která ukazuje, kam se Hlasův výraz posunul.

V roce 2010 vydal autobiografii Za barevným sklem, o pět let později knihu Jdeme na jedno… A v roce 2014 poprvé veřejně a uceleně otevřel svá dětská traumata v televizním pořadu 13. komnata. Proč právě tehdy, čtyřicet let po tom, co odešel z domova? Přímé vysvětlení nikdy nedal. Formát veřejnoprávní zpovědi ale zjevně nabídl prostor, který koncertní pódia nedávají.

Redakci VIPŽivot neuniklo, že k jeho sedmdesátým narozeninám v dubnu 2024 Česká televize odvysílala portrétní dokument Pramínek času. Hlas v něm bilancuje bez sentimentu. Říká, že mu nejvíc pomohla láska k hudbě, která ho naplňuje víc než cokoli jiného.

Ten osmiletý kluk s kytarou přes rameno nakonec zjistil, že nástroj, který mu otec vložil do rukou jako trest, je ve skutečnosti klíč ven. Jen mu trvalo půl života, než ho otočil správným směrem.