Felix Slováček slaví 83 let. Z hudebního génia se stal král bulváru, jeho nevěry řešilo celé Česko

Přes 500 nahrávek, téměř dva miliony prodaných nosičů – a přesto si ho Česko pamatuje hlavně kvůli jedné ženě, která nebyla jeho manželka.

Zdroj fotografie: Nextfoto

23. května 2026 oslavil své třiaosmdesáté narozeniny Antonín Slováček. Přezdívku Felix nosí od svých čtrnácti a za tu dobu s ní prošel konzervatoří v Kroměříži, brněnskou JAMU, orchestry Karla Vlacha i Ladislava Štaidla, programy Karla Gotta, pódia s Londýnskými Mozart Players i Singapurským symfonickým orchestrem. Jenže když dnes jeho jméno vyskočí v telefonu, většina Čechů nescrolluje kvůli saxofonu. Scrolluje kvůli Dádě, Lucii a otázce, kdo s kým vlastně žije. Příběh Felixe Slováčka je příběh o tom, jak snadno dokáže jeden bulvární trojúhelník překrýt půlstoletí práce.

Kariéra, kterou by stačilo vyprávět celý večer

Slováčkova profesní dráha se čte jako učebnice české populární i klasické hudby druhé poloviny dvacátého století. Už v roce 1966 získal druhou cenu v interpretační soutěži Bohuslava Martinů, o rok později soutěžil na mezinárodní přehlídce mladých jazzových sólistů ve Vídni. V roce 1968 nastoupil do Orchestru Karla Vlacha, od roku 1969 hrál sedmnáct let v orchestru Ladislava Štaidla, tedy v kapele, která doprovázela Karla Gotta v jeho nejsilnějších letech.

Od poloviny osmdesátých let vedl rozhlasový taneční orchestr, později přebudovaný na Big Band Felixe Slováčka. Paralelně vystupoval jako sólista s Filharmonií hlavního města Prahy, Slovenskou filharmonií, Janáčkovou filharmonií Ostrava nebo Drážďanskou filharmonií. Není to životopis člověka, který se „jen“ objevoval v televizi. Je to životopis muzikanta, jehož saxofon a klarinet zněly v koncertních sálech po celé Evropě i v Asii.

Sám v rozhovoru pro Novinky z roku 2013 pojmenoval tři momenty, které považuje za kariérní zlomy: vstup k Vlachovi, spolupráci s Gottem a přechod ke klasické hudbě. Všechny tři by vydaly na samostatný článek. Jenže od léta 2015 se o nich píše čím dál méně.

Léto 2015: začátek jiného příběhu

V červenci 2015 otiskl Blesk fotografii a rozhovor, který odstartoval sedm let veřejně žitého trojúhelníku. Na jedné straně Dáda Patrasová, manželka od roku 1985, tvář Kouzelné školky a jedna z nejpopulárnějších žen českého showbyznysu. Na druhé straně výtvarnice Lucie Gelemová, o generaci mladší.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Slováček tehdy aféru zlehčoval, odmítal mluvit o starších nevěrách a naznačoval návrat k rodině. Jenže na podzim téhož roku promluvila Patrasová. V otevřeném rozhovoru popsala veřejné ponížení, které jí podlomilo sebevědomí, a řekla větu, která se stala jedním z nejcitovanějších výroků české celebrity: „Lituji, že jsem si ho vzala.“

Tím se spustil mechanismus, který český bulvár ovládá mistrovsky, tedy nekonečná smyčka aktualizací jednoho tématu:

• 2015 – výbuch kauzy, první rozchod s Gelemovou, veřejné sliby návratu k Dádě.
• 2018 – Slováček přiznává společný byt s Gelemovou, vadí mu slovo „milenka“ a de facto ji označuje za partnerku.
• Květen 2021 – konec sedmiletého vztahu s Gelemovou.
• 2023 – média stále rekapitulují celou linku, Slováček v rozhovoru pro Novinky říká, že „o kom se nepíše, je mrtvý“, ale zároveň mu vadí zavádějící titulky.

Každá z těchto fází generovala desítky článků, titulků a komentářů. Schéma Slováček–Patrasová–Gelemová se zapsalo do kolektivní paměti pevněji než jakákoli jeho nahrávka.

Proč bulvár vyhrál nad diskografií

Slováček nepřestal být muzikantem. V roce 2024 říkal, že bez práce by nevydržel a že je šťastný, že může dál hrát. Ještě deset dní před třiaosmdesátými narozeninami mluvil o vystoupení v Arménii a dalších cestách. Problém není v tom, že by odložil saxofon. Problém je v tom, že vztahový seriál dal médiím jednodušší a čitelnější příběh.

Diskografie o pěti stech titulech se těžko převypráví v perexu. Trojúhelník ano, má hrdiny, zápletku, zradu, odpuštění i návrat. A hlavně: má pokračování. Dokud žijí všichni tři protagonisté, bulvár má důvod se vracet. U Jiřího Stivína, který bývá v jazzových kruzích zmiňován jako referenční autorita české improvizace, podobný mechanismus nenastal, ne proto, že by byl lepší muzikant, ale proto, že jeho soukromí médiím takový materiál nenabídlo.

Právě tohle je podle nás jádro Slováčkova paradoxu: čím bohatší a rozmanitější byla jeho profesní dráha, tím snáze ji přebil jeden příběh, který nepotřeboval žádnou hudební gramotnost k pochopení.

Rodina po bouři

V březnu 2024 Slováček popsal soužití s Dádou jako „normální manželský život“ ve společném domě. Občas ji prý obejme, dají si panáka slivovice. Není to obraz vášnivého návratu, spíš opatrného fungování dvou lidí, kteří spolu prožili čtyři desetiletí a nemají důvod odcházet.

Rodinný obraz je přitom širší, než bulvár obvykle připomíná. Z prvního manželství má Slováček dceru René. S Dádou vychovali syna Felixe mladšího a dceru Annu. Právě Annina smrt v dubnu 2025 posunula jeho mediální obraz znovu, tentokrát od milostných afér k figuře otce, kterému práce pomáhá přežít nejhorší období života. V rozhovoru krátce po jejím odchodu řekl, že hraní je to jediné, co ho drží. Dáda v dubnu 2026, při svých vlastních narozeninách, mluvila o Aniččiných posledních slovech a přála rodině hlavně klid.

Slováček mezitím mluví o vnoučatech a říká, že v jednom z vnuků vidí sám sebe. Je to jiný Felix než ten z titulků roku 2015. Ale titulky roku 2015 nikdy úplně nezmizí.

Třiaosmdesát a pořád na pódiu

Bilanční velký rozhovor přímo k letošním narozeninám se zatím neobjevil. Z dostupných výroků posledních let ale nevyplývá sebemrskačská bilance, spíš pracovní vitalita člověka, který říká, že se mu „obecně daří“ a že ho hudba nabíjí. Explicitní lítost nad tím, že bulvár přebil jeho hudební odkaz, veřejně nevyjádřil. Možná ji necítí. Možná ji jen nechce dát novinářům jako další titulek.

Felix Slováček slaví třiaosmdesát let a stále hraje. Jeho saxofon zní dál, jen ho občas přehluší šum, který si sám nepřál, ale který nikdy nedokázal úplně umlčet.