Udal kamarády z punkové scény, na soudu potopil podnikatele. Než se stal ministrem, přišel Klempíř o spoustu přátel

Ministr kultury Oto Klempíř má v archivech StB přes padesát schůzek a desítky záznamů. Jednoho z udaných přátel se tajná policie pokusila zlomit ke spolupráci.

Zdroj fotografie: Nextfoto

V únoru 1984 podepsal tehdy třiadvacetiletý Oto Klempíř závazek spolupráce se Státní bezpečností. Dostal krycí jméno Olda. Během následujících zhruba osmnácti měsíců se s řídícím důstojníkem sešel více než padesátkrát a v jeho svazku přibylo asi sedmdesát až sedmdesát sedm záznamů, neobvykle hustá produkce na tak krátké období. O dvě dekády později stanul u soudu jako svědek v kauze podnikatele Martina Koloce a náchodské Rubeny. V obou případech platilo totéž: Klempíř poskytl informace proti lidem ze svého okolí. A v obou případech za to zaplatil vztahy, které se už nedaly slepit.

Krycí jméno Olda a punkové večírky na chalupě

Archivní svazky, které zpracovali badatelé pro reportáž Reportérů ČT, ukazují, že Klempíř nepředával jen obecné dojmy z alternativní scény. Hlášení obsahovala konkrétní jména, adresy a popisy chování. Nejpevněji doloženou obětí je Martin Semrád, mladík z okruhu punkových koncertů a večírků, kterého StB na základě Klempířových informací vytipovala jako potenciálního spolupracovníka. Semrád odmítl. Reakce tajné policie byla předvídatelná: navrhla jeho vyloučení ze školy. Sám Semrád dnes mluví o křivdě a o „klíčové roli“, kterou Klempířova udání sehrála v jeho životních osudech.

Dalším jménem v záznamech je Ivana, žena, u které se na chalupě pořádaly večírky. Klempíř ji řídícímu důstojníkovi popsal jako vystrašenou, obávající se postihu za marihuanu. Kolik dalších lidí z těchto setkání skončilo v hlášeních, dnes nelze přesně říct. Část dokumentů byla skartována. Jisté je, že šlo o desítky schůzek, ne o jednorázový podpis pod nátlakem.

„Noční můra“ a třicet let mlčení

Klempíř sám spolupráci veřejně přiznal až v prosinci 2019 v rozhovoru pro Reflex, který neunikl pozornosti naší Redakce VIPŽivot. Mluvil o výhrůžkách zmrzačením, o strachu a o podpisu, který dal „vystrašený k smrti“. Spolupráci nazval noční můrou a popsal dlouhé roky „uzamčené křeče“, než se rozhodl promluvit. O rok později na Expres FM doplnil, že se rozhodl nic nezatajovat, protože to tabu potřeboval otevřít.

Proti jeho verzi stojí archivní stopa. Více než padesát schůzek za osmnáct měsíců není profil člověka, který se řídícímu důstojníkovi vyhýbá. Badatelé citovaní Českou televizí popisují jeho produkci jako nadprůměrně bohatou. Obě věci mohou být pravdivé současně, nátlak na začátku a reálná, opakovaná aktivita potom. Ale právě ten rozpor mezi sebeobranou a archivním záznamem rozežral důvěru v jeho okolí. Amrit Sen, hudebník z tehdejšího okruhu, to shrnul jednou větou: Klempíř dal přednost kariérnímu postupu před hudebními kamarády.

Svědek v kauze Rubena: fiktivní obchody a falešné podpisy

Druhá epizoda se odehrála o generaci později a nemá s StB nic společného, a přesto v ní Klempíř znovu stál proti člověku ze svého profesního okolí. V lednu 2008 vypovídal u Krajského soudu v Hradci Králové jako svědek v kauze Martina Koloce, automobilového závodníka obviněného z tunelování náchodské firmy Rubena. Klempíř u soudu uvedl, že obchody mezi Kolocovou firmou I.M.C Export Import a Rubenou byly fiktivní. A dodal detail, který obžaloba potřebovala: podpisy na některých smlouvách sice vypadají jako jeho, ale nejsou jeho.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Tím podpořil linii státní zástupkyně Ilony Kufčákové o fiktivních transakcích, jimiž z Rubeny odtékaly peníze. Jenže označit Klempířovu výpověď za moment, který Koloce „potopil“, je mediální zkratka. V srpnu 2008 soud Koloce osvobodil, uznal sice fiktivní obchody, ale konstatoval, že samy o sobě neprokázaly škodu. Teprve v červenci 2011 odvolací soud uložil Kolocovi roční podmínku. Klempířova výpověď byla jedním z kamenů obžaloby, ne tím rozhodujícím.

Rozpad důvěry jako vzorec

Mezi podpisem závazku v roce 1984 a svědeckou výpovědí v roce 2008 leží čtvrtstoletí. Kontext je pokaždé jiný, totalitní nátlak versus občanskoprávní spor. Motivace zřejmě také. Co se opakuje, je situace: Klempíř pod tlakem nebo v konfliktu poskytne informace proti lidem ze svého okolí. A pokaždé za to zaplatí vztahy.

Sám v rozhovorech přiznal, že od některých lidí čekal pochopení a nedočkal se ho. Konkrétní jména ztracených přátel neuvádí. Z výpovědí Semráda, Sena a dalších je ale patrné, že rozpad důvěry nebyl náhlý, byl pozvolný, tichý a nevratný. Lidé kolem něj přestávali mluvit otevřeně. Ne proto, že by ho formálně vyloučili. Prostě mu přestali věřit.

Ministr s minulostí, kterou zná i jeho strana

Od 15. prosince 2025 je Klempíř ministrem kultury ve vládě Andreje Babiše. Předseda Motoristů Petr Macinka veřejně řekl, že se se svazky seznámil a ví o věci „asi třikrát víc“. Právně Klempířovi nic nebrání, členové vlády jsou vyňati z osobní působnosti zákona o státní službě a lustrační zákon automatickou překážku pro ministerskou funkci nezakládá. Odvolání ministra je podle Ústavy politické rozhodnutí: premiér navrhne, prezident odvolá.

Ke květnu 2026 žádný takový návrh podán nebyl. Klempíř zůstává ve funkci, s archivem, který mluví jasněji než jeho sebeobrana, a se dvěma epizodami, v nichž informace tekly od něj směrem, který jeho okolí považovalo za zradu. Přátele ztratil dávno před tím, než získal ministerské křeslo.