Celý život hrál a stejně nemá na klidné stáří. Vladimír Kratina promluvil o důchodu, má z něj sotva na pivo

Vladimír Kratina stojí na jevišti přes padesát let. Ze státního důchodu by ale podle vlastních slov sotva zaplatil pivo.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když herec, kterého diváci znají z desítek inscenací Činoherního klubu i televizních obrazovek, otevřeně přizná, že bez práce by neměl žádné peníze, říká to něco víc než jen o sobě. Říká to o celém systému, který umí vytvořit slavnou tvář, ale ne vždy jí dokáže zajistit důstojné stáří. Kratina svůj výrok pronesl v rozhovoru pro web Expres, nejlépe dohledatelný přes sekundární citaci Blesku, a jeho slova dodnes rezonují: „Víte, kolik jsou důchody? To mám tak na pivo, ale bez práce bych neměl žádné peníze.“

Padesát let na scéně, důchod na pivo

Kratina absolvoval DAMU v roce 1975. Od té doby prošel několika divadly, dvěma angažmá v Činoherním klubu, nejprve v letech 1988 až 1993, poté od roku 2003, a dnes tam působí jako stálý host. V říjnu 2025 v rozhovoru pro Sedmičku sám řekl, že má „za sebou padesát let na scéně“ a že práci stále miluje. Jenže láska k řemeslu a finanční zajištění jsou dvě různé věci.

„I kdybych chtěl jít do důchodu, nemůžu. My herci opravdu nevyděláváme miliony, abychom se zajistili do stáří,“ dodal v témže rozhovoru pro Expres. Přesnou částku své penze nikdy veřejně neuvedl. Metafora „tak na pivo“ ale mluví jasně.

Proč slavná tvář neznamená vysoký důchod

Český důchodový systém nerozlišuje mezi hercem a účetním. Neexistuje žádný zvláštní penzijní fond ani program pro umělce, důchod se počítá ze stejných odvodů a doby pojištění jako u všech ostatních, jak potvrzuje InfoPoint Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu. Pro rok 2026 činí základní výměra starobního důchodu 4 900 korun, minimální procentní výměra dalších 4 900 korun. Průměrná starobní penze měla od ledna 2026 podle MPSV dosáhnout 21 839 korun měsíčně.

Jenže průměr je zrádný. Herec v nekomerčním divadle často kombinuje angažmá, hostování a práci na živnostenský list. Odvody bývají nízké, nepravidelné, a výsledná penze tomu odpovídá. Martin Finger, sám divadelní herec, loni v rozhovoru pro Seznam Zprávy popsal realitu oboru bez příkras: pokud si v divadle vyděláte méně než prodavačky, něco není v pořádku. A to mluvil o aktivní kariéře, ne o důchodu.

Systémový problém celého oboru

Kratinův případ není exotická výjimka. Herecká asociace dlouhodobě provozuje Klub seniorů pro dříve narozené divadelníky, což samo o sobě naznačuje, že sociální zázemí stárnoucích umělců je oborově palčivé téma. Ani dabing, který bývá vnímán jako lukrativní vedlejšák, není automatická záchranná síť. Už v roce 2014 prezident Herecké asociace Jiří Hromada upozorňoval na snížení honorářů o polovinu při rostoucím objemu práce.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Jádro problému vidíme v tom, že veřejná známost vytváří iluzi bohatství. Diváci vidí tvář na obrazovce a předpokládají odpovídající příjem. Realita je jiná: popularita nehraje ve výpočtu důchodu žádnou roli. Rozhodují odvody. A ty v nekomerčním segmentu českého herectví často nedosahují ani republikového průměru.

Návrat do společnosti po osobním otřesu

Redakce VIPŽivot připomíná, že vedle finanční tísně prošel Kratina v posledních letech i osobním zemětřesením. Po 32 letech manželství přišel rozvod, který bulvární média rozebrala do detailu. Sám herec tehdy kolegům řekl jen: „Chci, abyste to věděli ode mě. Jsem rozvedený.“ Veřejně téma dál nekomentoval.

Na začátku roku 2026 se ale začal znovu objevovat ve společnosti. V lednu dorazil na premiéru muzikálu Pět let zpět v Divadle Hybernia po boku Kateřiny Lojdové, bývalé manželky Ondřeje Sokola. Podle Super.cz šlo ale jen o přátelství. O měsíc později ho v kině vyfotili s jinou, neidentifikovanou brunetkou. Na dotazy médií reagoval stručně: „Takový informace já neposkytuju.“ Kdo je jeho nový doprovod, zůstává otevřené.

Hraje dál, protože musí, a protože chce

Kratina sám říká, že není „klasický důchodce“ a že mu to nevadí. Hraje v Činoherním klubu, hostuje po republice, pracuje. Ne proto, že by neznal cestu do důchodu, ale proto, že ta cesta vede k částce, ze které se nedá žít. A taky proto, že divadlo je pro něj po padesáti letech víc než zaměstnání. Jednapadesát let před publikem, tvář, kterou pozná půlka země, a penze, která stačí „tak na pivo“. Pokud něco vypovídá o hodnotě, jakou Česko přikládá svým umělcům ve stáří, pak právě tohle.