Tereza Ramba přiznala kolaps. Týdny nespala, na premiéře sotva stála

Herečka v podcastu popsala, jak ji roky přetěžování a vážná nemoc dovedly na hranici zhroucení, právě ve chvíli, kdy měla slavit úspěch minisérie Monyová.

Zdroj fotografie: Nextfoto

6. května 2026, kino Lucerna, pražská slavnostní premiéra šestidílné minisérie Monyová. Tereza Ramba přichází po červeném koberci s manželem, usmívá se, mluví s novináři o nervozitě i o tom, jak moc jí projekt leží na srdci. Navenek klid. Uvnitř, jak sama o šest dní později přiznala v podcastu Čestmíra Strakatého na Streamu, prožívala jeden z nejtěžších momentů celého projektu. Měla být šťastná a krásná. Cítila se „hrozně“.

Premiéra, která měla být oslavou

Monyová měla za sebou dlouhou cestu ke svému publiku. Festivalové uvedení proběhlo už v září 2025 na brněnském Serial Killeru v Divadle Husa na provázku. Na konci dubna 2026 následovala charitativní předpremiéra prvního dílu v brněnském Cinema City Špalíček, spojená s podpisem Charty proti domácímu násilí. Teprve pak přišla pražská Lucerna, gala večer, na který se soustředila pozornost médií i fanoušků.

Ramba na akci otevřeně mluvila o tom, že si teprve v sále naplno uvědomila emotivnost celého projektu. Ewa Farna, která byla mezi hosty, později řekla, že vnímala, jak náročné pro Rambu natáčení bylo, a obdivovala, jak těžkou roli zvládla. Nikdo z přítomných ale zřejmě netušil, v jakém vnitřním stavu herečka večerem procházela. Až zpětně, v podcastu z 12. května, Ramba popsala, že premiéra jen odkryla problém, který se hromadil roky.

Nemoc, která ji zastavila ze dne na den

Kořeny sahají minimálně do podzimu 2024. Ramba tehdy skončila v nemocnici se zánětem mozkových blan. Sama informovala o hospitalizaci v Ústřední vojenské nemocnici a o nucené pauze; lékaři podle jejích slov konstatovali, že je „z nejhoršího venku“, ale rekonvalescence trvala měsíce. V říjnu 2025 v rozhovoru pro DVTV popsala, co nemoci předcházelo: „Jela jsem přes své možnosti.“ Bolesti hlavy ji občas připomínaly, že tělo má paměť.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Zánět mozkových blan nebyl blesk z čistého nebe. Ramba sama ho zpětně čte jako signál organismu, který dlouho ignorovala. V podcastu u Strakatého to formulovala ještě ostřeji: nebyla to otázka jednoho náročného roku, ale nastavení, ve kterém fungovala od patnácti let. Vysoké nároky na sebe, souběh projektů, neschopnost zastavit. Nemoc to udělala za ni.

Role, která zrcadlila její vlastní příběh

Minisérie Monyová vypráví příběh spisovatelky Simony Monyové, ženy, která dlouho vydržela příliš. Ramba v ní hraje hlavní roli a sama označila natáčení za jedno z nejnáročnějších, jakými prošla. Studovala policejní spisy, četla knihy Monyové, až je musela přestat číst, protože ji pohlcovaly. Během natáčení hubla, fyzicky se proměňovala, po skončení směn potřebovala dekompresi.

Projekt vznikal v úzké spolupráci s rodinou Simony Monyové a pod vedením režisérky Zuzany Kirchnerové, u které se Ramba podle vlastních slov cítila bezpečně. Přesto si k přípravě na roli přizvala i terapeuta, psychosomatického lékaře Pavla Čecha, s nímž spolupracovala už dříve při práci na Zápisníku alkoholičky. Tehdy poprvé veřejně přiznala, že ji těžké role „zamávají“ víc, než čekala. Monyová ten vzorec zopakovala a prohloubila.

Tady je nejsilnější linka celého příběhu. Ramba hrála ženu, která přes všechny varovné signály fungovala dál, dokud to nešlo, a současně sama popisovala, že její vlastní život dlouho běžel ve stejném režimu. Hranice mezi rolí a herečkou se rozmazávala. Manžel Jiří Havelka se kvůli natáčení vzdal vlastní práce, aby mohl být oporou. I to ukazuje, jak daleko za běžný herecký výkon celý proces zašel.

Co přišlo po premiéře

Seriál odstartoval na Oneplay 15. května 2026, devět dní po pražské premiéře. Ramba mezitím absolvovala rozhovory, propagační výstupy, Snídani s Novou. Navenek fungovala. V podcastu u Strakatého ale mluvila o ženách, které „jedou na hranu zhroucení“, a bylo zřejmé, že mluví i o sobě.

K dnešnímu dni není známo, že by rušila nebo odkládala další projekty. Oficiální profil TV Nova ji nadále vede u Monyové i u připravovaného titulu Hodně štěstí!. Spíš než o stopce kariéry jde podle všeho o opatrnější tempo, delší pauzy mezi projekty a vědomější práci s vlastními limity. Sama v DVTV řekla, že nemoc jí ukázala „mylnou představu o životě“ a že takto dál fungovat nechce.

Víc než příběh jedné premiéry

Ramba nekritizuje konkrétní produkci ani zaměstnavatele. Nemluví o systémovém selhání české filmové branže. Mluví o něčem těžko uchopitelném, o kultuře výkonu, kterou si lidé, zvlášť ženy, zvnitřní natolik, že ji přestanou vnímat jako problém. O tlaku, který nepřichází zvenčí, ale zevnitř. O perfekcionismu, který se tváří jako profesionalita, dokud se tělo neozve.

Premiéra v Lucerně nebyla okamžikem kolapsu v dramatickém slova smyslu. Byla okamžikem, kdy se pod lesklým povrchem slavnostního večera sešlo všechno najednou, roky přetěžování, vážná nemoc, mimořádně náročná role a vnitřní nárok vypadat, jako že je všechno v pořádku. Ramba to později pojmenovala nahlas. A právě v tom pojmenování je víc odvahy než v jakékoli herecké scéně.