Líbal Mandlovou a točil 10 filmů za rok. Pak ho přítel udal a Schránil skončil s krumpáčem u Stalinova pomníku

V roce 1937 se Raoul Schránil objevil v deseti filmech. O dvanáct let později ho odvezli k výslechu, protože se svěřil známému, že chce emigrovat.

Zdroj fotografie: Se svolením České televize

Deset titulů za jediný rok, to není reklamní nadsázka, ale dohledatelná filmografie. Matčina zpověď, Klatovští dragouni, Děvče za výkladem, Srdce na kolejích, Kariéra matky Lízalky, Krb bez ohně, Žena pod křížem, Harmonika, Batalion a k tomu ještě německá jazyková verze Důvodu k rozvodu. Schránil nebyl jen herec, který se občas mihne na plátně. Byl součástí průmyslu, který chrlil snímky v ateliérovém tempu a potřeboval spolehlivé tváře. A jeho tvář, hladká, noblesní, s přirozenou elegancí muže z vyšší společnosti, seděla do každé druhé zápletky. Hrál lékaře, právníky, továrníky, milovníky. Přesně ty typy, které si český divák třicátých let spojoval s úspěchem a šarmem.

Elegán z Barrandova

Schránil se narodil v roce 1910 a k filmu se dostal ve dvacátých letech, tedy v éře, kdy česká kinematografie teprve hledala svůj zvuk, doslova: přechod na zvukový film byl za dveřmi. Rychle se etabloval jako spolehlivý společenský typ. Nebyl dramatický bouřlivák ani komik. Byl to muž, který na plátně přirozeně vypadal ve smokingu, s koktejlem v ruce, v salonním rozhovoru. Srovnání s Oldřichem Novým se nabízí a není náhodné: oba ztělesňovali meziválečného gentlemana. Nový ale zůstal větší ikonou. Schránil byl pracovitější kolečko ve stroji, méně kultovní, zato neustále obsazovaný.

S Adinou Mandlovou se potkával na place opakovaně; patřili ke stejné generaci barrandovských hvězd. Veřejně se dokonce šuškalo, že se ho Mandlová pokusila svést, ale doložený partnerský vztah z toho nevznikl. Co je jisté: na plátně spolu fungovali a publikum je spojovalo s tím nejlepším, co prvorepublikový a protektorátní film nabízel.

Rok v kriminále za slovo navíc

Po únoru 1948 se pravidla změnila přes noc. Z filmu zmizely role lékařů, právníků a továrníků, přesně ten terén, na kterém Schránil stál. Nový režim potřeboval dělníky, kolchoznice, budovatele. Elegantní milovník z vyšší společnosti nebyl jen nepotřebný. Byl ideologicky závadný.

Schránil údajně zvažoval emigraci. Svěřil se známému. Jméno toho člověka se v dostupných zdrojích nepodařilo dohledat, stejně jako jeho motiv, zda šlo o strach, oportunismus nebo osobní zášť. Výsledek ale doložený je: Schránila odvezli k výslechu a následoval téměř rok v kriminále. Obvinění se neprokázalo, jenže to na věci změnilo málo. Po propuštění už nebyl herec. Byl dělník. Zeměměřič. Člověk, který pracoval rukama místo před kamerou.

S krumpáčem na Letné

Mezi místy, kde Schránil po svém pádu pracoval, figuruje i stavba Stalinova pomníku na pražské Letné. Český rozhlas ho řadí mezi více než čtyři sta lidí, kteří se na monumentu podíleli. Přesná funkce není v otevřených zdrojích rozvedena, bezpečně lze říct, že pracoval jako dělník na stavbě či při budování základů.

Zdroj fotografie: Česká televize

Absurdita celé epizody má ještě jednu vrstvu. Pomník byl odhalen 1. května 1955, tedy dva roky po Stalinově smrti. Muž, který ještě nedávno líbal filmové hvězdy na plátně, teď pomáhal vztyčit sochu diktátora, kterého už nepotřeboval ani Kreml. Těžko vymyslet přesnější metaforu pro to, co poúnorový režim dokázal udělat s lidským osudem.

Návrat po okrajích

Schránil nebyl vymazán navždy. Od poloviny padesátých let se pomalu vracel ke kumštu, nejdřív po okrajích, v zábavních scénách a vedlejších rolích. V šedesátých letech získal stálé angažmá v divadle v Mladé Boleslavi. Později se objevoval v epizodních filmových a televizních rolích, naposledy ještě v devadesátých letech. Redakce VIPŽivot připomíná jedny z jeho posledních rolích, a to v titulech jako Krvavý román nebo Šakalí léta. Kdo chce Schránila vidět v jeho nejlepší éře, může na Oneplay najít Kristiána, jeden z filmů, které připomínají, čím kdysi byl.

Na původní výsluní se ale už nikdy nevrátil. A právě v tom je jádro příběhu. Režim nezničil jen kariéru. Cíleně seřízl symbol, muže, který na plátně ztělesňoval všechno, co nová doba prohlásila za nepřátelské: eleganci, společenský vzestup, nedělnickou sebejistotu. Oldřich Nový se po válce taky těžko hledal v novém repertoáru, ale zůstal ikonou. Schránil nesl navíc sociální deklasaci, kriminál, krumpáč, zeměměřičskou tyč.

Zemřel v roce 2008, bylo mu sedmadevadesát. Dost dlouhý život na to, aby viděl pád režimu, který ho srazil. Ne dost dlouhý na to, aby ho někdo vrátil tam, kam patřil.