Jak bydlí Iva Janžurová: Tři rodiny, jedna vila, dvě patra a zahrada, kvůli které ztrácí nervy

Prvorepubliková vila ve Střešovicích ukrývá tři samostatné domácnosti, čtyři kuchyně a jednu zahradu, která občas zatopí všem.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když se řekne „tři generace pod jednou střechou“, většina lidí si představí permanentní hemžení, sdílenou ledničku a nekonečné vyjednávání o koupelně. U Ivy Janžurové to funguje jinak. Dům v pražských Střešovicích rodina postupně přestavěla tak, aby každá domácnost měla vlastní byt, vlastní kuchyň, vlastní dveře. Potkávají se, jen když chtějí. Jediný prostor, kde se zájmy tří rodin skutečně kříží, je zahrada, a právě ta dokáže herečku spolehlivě vytočit.

Přízemí, patro, podkroví: kdo bydlí kde

Rozložení domu kopíruje jednoduchou logiku: každé podlaží, jedna rodina. Přízemí patří Ivě Janžurové. Volba nebyla estetická, ale ryze praktická: byt v přízemí si s partnerem Stanislavem Remundou vybrali kvůli jeho horší pohyblivosti, aby nemusel do schodů. Po Remundově smrti herečka v bytě zůstala. Vzpomínky a klid přízemí jí vyhovují, a kdykoliv potřebuje společnost, stačí vyjít na chodbu.

O patro výš žije mladší dcera Theodora Remundová s manželem Tomášem Hoštičkou a třemi syny. Dominantou jejich bytu je velká kuchyň, kterou kdysi zařizoval právě Stanislav Remunda, a která dnes slouží jako přirozené centrum rodinného dění, místo, kam se všichni stahují o svátcích i obyčejných nedělích.

Nejvýš, v podkroví vybudovaném z původní půdy, bydlí starší dcera Sabina Remundová s manželem Adamem Pitrou a dvěma dětmi. Její byt je z celého domu nejneobvyklejší: pás oken kolem dokola, hodně světla a výhled na Prahu i na přistávající letadla. Sabina sama ho při natáčení VIP Prostřeno popsala jako netradiční bydlení. Dohromady dům pojme tři rodiny, pět vnoučat a podle tehdejší reportáže dokonce čtyři kuchyně.

Nevyřčená dohoda velké vzájemné tolerance

Tři rodiny v jednom domě zní jako recept na každodenní třenice. Janžurová to v rozhovoru pro iROZHLAS pojmenovala stručně: funguje to na „nevyřčené dohodě velké vzájemné tolerance“. Dcery podle ní musejí buď pomáhat, nebo strpět její „mateřskou nekázeň“. Ona zase respektuje, že každá domácnost si žije po svém.

Klíčové je, co v domě chybí: společná obývací místnost, společný jídelní stůl, společný denní režim. Nic z toho. Každý byt má vlastní vstup do svého světa. Rodina se ve starších vyjádřeních shoduje na principu „vidíme se, jen když chceme“, a právě tahle architektonicky i vztahově vyjednaná míra odstupu drží soužití pohromadě. Paradox domu spočívá v tom, že blízkost tří generací funguje ne díky permanentní pospolitosti, ale díky možnosti kdykoliv zavřít dveře.

Zahrada: jediný skutečně sdílený prostor

Uvnitř domu má každý svůj byt. Venku je to jiné. Zahrada patří všem, a nikdo nemá poslední slovo. Podle dostupných zdrojů z roku 2025 je právě zahrada hlavním zdrojem drobných rodinných třenic. Janžurovou dokáže spolehlivě rozčílit jediná věc: když někdo nešetrně zastřihne strom nebo keř.

Kdo přesně drží v rukou zahradnické nůžky a jak často k tomu dochází, veřejné zdroje neupřesňují. Jisté je, že největší tlak v tomto domě nevytváří společná střecha, ale společný pozemek. Interiér má jasné hranice: dveře, podlaží, kuchyně. Zahrada žádné hranice nemá. A právě tam se tři představy o tom, jak má vypadat zeleň, občas srazí.

Chalupa jako protipól

Sabina Remundová má k zahradničení blízko, ale svůj ventil nachází jinde, na jihočeské chalupě. V Show Jana Krause popsala víkendy na venkově jako čas, kdy „pracuje na chalupě a dělá tam všechno sama“. Pěstování je pro ni relax, fyzická práce protiváha k městskému životu. Na chalupě je zahrada jen její.

Pražská vila a jihočeská chalupa tak tvoří dva póly rodinného života. Praha znamená blízkost, logistiku tří domácností, školy, práci, sdílenou zahradu s občasným jiskřením. Venkov znamená ticho, soukromí a lopatu v ruce bez nutnosti vyjednávat s kýmkoliv o tvaru živého plotu.

Dům, který drží pohromadě díky odstupu

Střešovická vila zvenčí nepůsobí honosně: sekundární zdroje ji popisují jako nenápadnou prvorepublikovou stavbu. Uvnitř ale skrývá promyšleně rozdělenou domácnost, kde tři generace žijí vedle sebe, aniž by si lezly na nervy. Až na tu zahradu.

Tři rodiny, pět vnoučat, čtyři kuchyně a jeden trávník, na kterém se občas láme chleba. Možná právě v tom je recept: nesdílet všechno, ale vědět, co sdílet musíte, a u toho vydržet.