Jaroslava Obermaierová nechce hrát ani slavit. V 80 letech přestala brát role i telefony

Herečka známá jako Vilma z Ulice odmítá nové nabídky a kolem osmdesátin chtěla vypnout telefon a schovat se na vsi. Důvod není zdravotní.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Jaroslava Obermaierová oslavila 10. dubna 2026 osmdesáté narozeniny. Místo mejdanu si přála klid. Místo nových scénářů volí ticho. V rozhovoru pro Aha! v květnu řekla nahlas to, co její okolí vnímalo delší dobu: „Není doba hrát nějaké blbiny nebo komedie. Svět je zvrácený, válčí se, lidé si nadávají.“ Nejde o rozmar ani o diagnózu. Jde o životní postoj ženy, která po šedesáti letech před kamerou říká, že ji dění kolem připravilo o radost z práce.

Proč odmítá role, které jí nabízejí

Nabídky stále chodí. Obermaierová je ale vrací zpět. Její vysvětlení je přímočaré a opakuje ho konzistentně od začátku roku 2026: války, hrubnutí společnosti, ztráta lidskosti mezi lidmi. To všechno jí bere energii, kterou by potřebovala na to, aby před kamerou něco předstírala.

Není to přitom tak, že by se uzavřela do úplné pasivity. Ještě v lednu 2026 veřejně mluvila o tom, že by si ráda zahrála i mimo Ulici, pokud by šlo o smysluplný projekt. Kreativní producent seriálu Mario Kubaš tehdy potvrdil, že její postava Vilmy Nyklové zůstává součástí příběhu. Mezi lednem a květnem se ale něco posunulo, nebo spíš dotáhlo. Psychická únava, kterou popisovala už dřív, přerostla v otevřené odmítání čehokoli nového.

Ulice: zůstává, ale na okraji

Definitivní konec kariéry to není. Oficiální web seriálu Ulice ji v květnu 2026 stále vede v aktuálním obsazení a Nova ji na jaře znovu nasadila do děje. Jenže realita natáčení vypadá jinak, než by napovídalo jméno v titulcích.

Sama Obermaierová už v únoru popisovala, jak málo se na place objevuje:

• Dva až tři natáčecí dny v měsíci, někdy méně.
• Za celý předchozí rok byla na place jen několikrát.
• Její postava je podle jejích slov upozaděná, nemá vlastní dějovou linku.

Při takto nízké frekvenci natáčení logicky klesá i seriálový příjem. A tady vstupuje do hry druhá rovina jejího příběhu.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Důchod deset tisíc a nájem přes jedenáct

Aha! v březnu 2026 uvedlo, že stát Obermaierové vyměřil důchod kolem deseti tisíc korun měsíčně. Nájem přitom platí přes jedenáct tisíc. Bez přivýdělku by nevyšla ani se základními výdaji. Honoráře z Ulice pro ni nejsou bonus navíc, jsou existenční nutnost.

Tenhle souběh je klíčový pro pochopení celé situace. Obermaierová nechce hrát nové věci, protože ji to psychicky vyčerpává. Zároveň si nemůže dovolit přestat úplně, protože by finančně nezvládla základní provoz. Výsledkem je selektivní režim: bere jen Ulici, jen v omezeném rozsahu, a zbytek odmítá. Ne z rozhodnutí, ale z nutnosti balancovat mezi duševním zdravím a účtem za nájem.

Oslava, kterou nechtěla, a která nakonec byla

V den osmdesátin ji skolila viróza. Telefon chtěla vypnout, schovat se na vsi a neslavit. „Schovám se do skříně,“ vyhrožovala podle Blesku. Velké mejdany nemá ráda dlouhodobě, tentokrát k tomu přibyla i nemoc.

Přesto se oslava konala, s téměř týdenním zpožděním, 16. dubna, v restauraci na Pankráci. Dorazila řada přátel a známých osobností, mezi nimi i bývalý prezident Miloš Zeman, který se na oslavu těšil veřejně už od března. Přinesl jí jako dárek vlastní báseň. Podle Forum24 v ní píše o jejích moudrých očích, úsměvu plném lásky a chraplavém hlase, který si málem zničila kouřením.

Kontrast s Bohdalovou: dvě cesty stárnutí před publikem

Srovnání s Jiřinou Bohdalovou se nabízí samo. Obě patří k ikonám české televize, obě slavily kulaté narozeniny na jaře 2026. Ale přístup nemůže být odlišnější.

Bohdalová na konci dubna oslavila pětadevadesátiny veřejně v divadle Hybernia, s publikem, s premiérou dokumentu, s Gérardem Depardieuem mezi hosty. Média ji popisují jako mimořádně aktivní osobnost s bezmála devadesátiletou kariérou. Obermaierová ve stejném období říká, že nemá důvod k radosti, a oslavu přijala jen pod tlakem okolí.

Nejde o soutěž v životní energii. Jde o dva legitimní způsoby, jak se vyrovnat s věkem a veřejností. Bohdalová volí plný provoz až do konce. Obermaierová ustupuje, vědomě, pomalu, s otevřenou přiznávkou, že ji svět unavil.

Kariéru neukončila. Ale zúžila ji na minimum, které ještě psychicky a finančně unese. A telefon? Ten zase zvedá. Jen ne každému a ne vždycky.