Selhal jsem, řekl Kopecký o svém největším přešlapu. Vyčítali mu ho víc než podpis Anticharty

Miloš Kopecký podepsal Antichartu jako jeden z tisíců. Ale v roce 1984 propůjčil svou tvář propagandě osobně, a právě to mu diváci nikdy úplně neodpustili.

Zdroj fotografie: DanielaLCh / Creative Commons / CC BY-SA 3.0.

Leden 1977, cesta do Národního divadla. Kopecký potkává Pavla Landovského, herce, kterého režim právě vyřadil ze hry. Landovský je mimo profesi, mimo systém. Kopecký jde podepsat provolání proti Chartě 77. Ví, co dělá. Ví, co by se stalo, kdyby nešel. O sedm let později udělá něco, co bude považovat za mnohem horší, a co mu publikum připomene ostřeji než jakýkoli podpis v davu.

Podpis v davu versus tvář na obrazovce

Anticharta byla masová loajalistická kampaň. Podle Ústavu pro studium totalitních režimů se k provolání připojilo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes sedm tisíc dalších. Odmítnutí mohlo znamenat konec kariéry. V takovém počtu se jednotlivec rozpouští, odpovědnost se rozmělňuje, jméno mizí v seznamu.

Krok do neznáma z roku 1984 fungoval jinak. Dvoudílný televizní pořad o celkové délce 134 minut útočil na emigranty, líčil uprchlický tábor v rakouském Traiskirchenu jako místo zkázy a šířil zavádějící obraz života na Západě. A před kamerou stál Miloš Kopecký, v té době jedna z nejpopulárnějších tváří české televize díky Nemocnici na kraji města. Vzdělávací materiály projektu Jeden svět na školách ho dnes označují za „asi nejslavnější protiemigrantský propagandistický pořad“ normalizační éry.

Rozdíl je psychologicky zásadní. Podpis v davu je rituál kolektivní poslušnosti. Tvář na obrazovce je osobní ručení za konkrétní lež.

Suma sumarum: selhal jsem

Kopecký se ke svému rozhodnutí opakovaně vracel. V rozhlasovém portrétu Českého rozhlasu Plus z roku 2016 zazní jeho vlastní slova: připomíná věk, strach, že po odmítnutí „už ani neškrtne“ v televizi, filmu a rozhlase, a svou „celoživotní cyklofrenii“. Uzavírá to formulací, která se stala jedním z nejcitovanějších hereckých přiznání české kulturní historie: „Suma sumarum: selhal jsem.“

Nejde o obecnou lítost nad kariérou za normalizace. Vztahuje se konkrétně k momentu, kdy přijal roli moderátora propagandistického pořadu. Podle dostupných svědectví a pozdějších komentářů tvůrci využili jeho popularity i nepříliš dobrého zdravotního stavu a opakovaně ho přemlouvali. Teatrolog Jan Vedral mluví přímo o tom, že režim zneužil jeho slabosti a strachu. Vladimír Just dodává, že Kopeckého nelze jednoznačně označit ani za hrdinu, ani za zbabělce.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Hvězdy šoubyznysu (@hvezdysoubyznysu)

Nemoc jako zranitelnost

Kopecký trpěl bipolární afektivní poruchou, dnes bychom řekli maniodepresí. Psychiatr Cyril Höschl v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje u tohoto onemocnění dva klíčové mechanismy: v hypománii pacient často vysadí léky, protože se cítí „příliš dobře“, v hluboké depresi je zase nebere, protože na to nemá sílu. Výsledkem je kolísavá stabilita a snížená odolnost vůči soustavnému tlaku.

Přímý archivní důkaz, že režim cíleně pracoval s Kopeckého diagnózou, se nepodařilo dohledat. Nepřímé indicie jsou ale silné: herec sám spojuje své rozhodnutí s vyčerpáním a strachem, jeho okolí potvrzuje opakovaný nátlak. Bipolární porucha z něj neudělala nevinnou oběť, ale pomáhá vysvětlit, proč právě on podlehl tam, kde jiní možná odolali.

Když se zbabělec vzchopí

V květnu 1987 Kopecký vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců s projevem, který šokoval sál. Kritizoval poměry v kultuře s otevřeností, jaká byla v té době nemyslitelná. Záznam odvysílalo Rádio Svobodná Evropa, nahrávka pak kolovala na kazetách i v přepisech. Pro část veřejnosti to byl moment částečné rehabilitace, důkaz, že člověk, který selhal, je schopen se vzepřít.

Jenže Krok do neznáma z paměti nezmizel. Rozpor mezi propagandou pořadu a reálnou zkušeností exulantů, většině se na Západě ekonomicky dařilo a domů se vracel jen zlomek, podlamoval věrohodnost pořadu už v době vysílání. A Kopeckého tvář zůstala s tou nevěrohodností spojena.

Proč tvář bolí víc než podpis

Česká společnost se s dědictvím Anticharty vyrovnává dodnes. Dokument České televize Anticharta, mechanismus loajality ukazuje, jak signatáři svůj krok po letech různě relativizují. Do ledna 1990 podepsalo Chartu 77 celkem 1 883 lidí; jen 25 svůj podpis pod tlakem odvolalo. Kontrast s tisíci jmen pod Antichartou je výmluvný.

Kopeckého případ ale ukazuje něco obecnějšího: veřejnost tvrději trestá konkrétní tvář konkrétní lži než anonymní podpis v davu. Když oblíbený herec mluví do kamery proti lidem, kteří odešli do exilu, není to rituál, je to osobní akt. A právě proto ho diváci nesli hůř.

Kopecký zemřel v únoru 1996. Jeho „suma sumarum“ zůstává jedním z mála případů, kdy český umělec normalizační éry pojmenoval vlastní selhání bez vytáček, a přesto se od něj nedokázal úplně osvobodit.