Skoumal od ní odešel, když to bylo nejtěžší. Táňa Fischerová zůstala na postiženého syna sama a přiznala, že nechtěla žít

Herečka a občanská aktivistka Táňa Fischerová veřejně popsala období, kdy po rozpadu vztahu s Petrem Skoumalem těžko hledala důvod, proč vůbec žít. Synovi tehdy potvrdili dětskou mozkovou obrnu.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Není to čerstvá zpověď. Původ sahá minimálně k roku 2006, kdy Fischerová otevřeně promluvila v pořadu České televize 13. komnata. Tehdy poprvé před kamerou složila dohromady tři věci, které se jí staly najednou: potvrzení synovy těžké diagnózy, rozpad vztahu s otcem dítěte a ztrátu profesního zázemí. Z jednorázové televizní zpovědi se postupně stal opakovaný veřejný příběh, v rozhovorech z let 2013, 2016 i 2019 se k němu vracela, pokaždé s jiným důrazem. A pokaždé s tím, že z propasti nakonec vedla cesta ven.

Tři rány najednou

Petr Skoumal, hudební skladatel známý z Činoherního klubu i z dětských písniček, byl otcem jejího syna Kryštofa. Během prvního roku života se u chlapce začaly projevovat příznaky dětské mozkové obrny, mentální i fyzické postižení, které si vyžádalo celoživotní péči a invalidní vozík. Skoumal s rodinou zůstal přibližně do Kryštofových tří let. Pak odešel.

Proč právě tehdy, to Fischerová nikdy veřejně nevysvětlila. V rozhovoru z roku 2013 mluvila bez obviňování: vztah se rozpadl, ona zůstala sama. Žádné vyřizování účtů, žádná veřejná obžaloba. Jen konstatování, že v nejtěžších chvílích, kdy se definitivně potvrdilo, že syn nebude zdravý, neměla po boku nikoho, kdo by nesl polovinu tíhy.

Právě tuto první fázi označovala za nejhorší. Podle pozdější citace pořadu 13. komnata v té době „těžko hledala důvod, proč něco dělat, proč vůbec žít“.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Z propasti k organizaci života

Úplně bez pomoci to nebylo. Zpočátku žila s rodiči, kteří ji podrželi. Ale hlavní břemeno péče nesla ona. Postupně hledala režim, který by fungoval, kombinaci domácí péče a pobytu v ústavu. V roce 2012 přišel zlom jiného druhu: v zařízení, kde Kryštof pobýval, došlo k pochybení, které ji přimělo vzít syna natrvalo domů. Našla stacionář u Prahy a zorganizovala péči znovu od nuly.

V rozhovoru pro portál Péče bez překážek v roce 2019 popsala, co ji drželo: malé synovy pokroky, víra, prostá nutnost vstát a jednat. A také postupné přijetí toho, že život s postiženým dítětem není tragédie, kterou je třeba přežít, ale realita, která může mít smysl.

Na Dvojce v roce 2016 řekla větu, která stojí v ostrém kontrastu k jejímu dřívějšímu přiznání o ztrátě vůle žít: „Život stojí za to a je radostnej.“ Mezi těmito dvěma polohami leží desítky let každodenní péče.

Soukromý pád jako veřejné svědectví

Fischerová svou zkušenost nepřetavila jen do osobního smíření. Proměnila ji v občanský postoj. V pozdějších rozhovorech opakovaně oslovovala matky v podobné situaci s konkrétní radou: nezůstávat izolovaně doma, obrátit se na sdružení v okolí, spojit se s dalšími rodiči. „Ať vydrží,“ odpověděla stručně na otázku, co by vzkázala lidem procházejícím podobným obdobím.

Z herečky, která v sedmdesátých a osmdesátých letech hrála na předních pražských scénách, se stala jedna z nejviditelnějších českých tváří neformálního pečování. Kandidovala na prezidentku, angažovala se v neziskovém sektoru, ale právě téma osamělé péče o postižené dítě zůstávalo konstantou jejího veřejného působení až do smrti v prosinci 2019.

Petr Skoumal zemřel o pět let dříve, v říjnu 2014. Fischerová byla na jeho pohřbu. Víc o jejich pozdějším vztahu veřejné zdroje neříkají.

Každý pátý dospělý v Česku pečuje

Příběh Fischerové není ojedinělý, jen je díky její veřejné roli viditelný. Podle údajů MPSV měl v posledních pěti letech zkušenost s péčí o blízkou osobu v rozsahu alespoň 20 hodin týdně každý pátý dospělý Čech. Většina z nich se potýká s podobnou kombinací: fyzická náročnost, finanční tlak, psychické vyčerpání a pocit izolace.

Pro ty, kdo se ocitnou v situaci, jakou popisovala Fischerová, existuje v ČR síť podpory:

• Pro pečující: sociální pracovník na městském úřadě, krajské poradny pro neformálně pečující, občanské poradny, linka Opora Diakonie (800 915 915), služby rané péče, osobní asistence, denní a týdenní stacionáře.
• Pro akutní psychickou krizi: Linka první psychické pomoci 116 123, Pražská linka důvěry 222 580 697 (nonstop), další linky důvěry přes NÚDZ a ČAPLD.

Co zůstává

Síla příběhu Táni Fischerové neleží v jednom dramatickém okamžiku opuštění. Leží v tom, co přišlo potom, v desítkách let, kdy každý den vstávala k synovi, který potřeboval všechno, a ona mu to dávala. A pak šla před kameru a řekla ostatním, že to jde. Že to bolí, ale jde to.