Se sestrou utekly z dětského domova, hledala je policie. Naďa Konvalinková skrývala bolest, která předčila i Kaiserovy nevěry

Naďa Konvalinková strávila rok v dětském domově, odkud se sestrou utekla. O traumatu z dětství mluví veřejně už téměř dvě desetiletí, přesto její příběh stále překvapuje.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Když ji diváci vidí na obrazovce, vnímají laskavou ženu se smyslem pro humor a nakažlivým úsměvem. Český rozhlas ji v lednu 2026 popsal jako herečku, jejíž úsměv „je jako zapálená svíčka“. Jenže za tím úsměvem se skrývá dětství, které by mnohé zlomilo. Konvalinková sama říká, že svoje starosti nerada „nosí na trh“, a přesto se k jedné životní kapitole vrací znovu a znovu. Ne kvůli sobě, ale kvůli dětem, které dnes procházejí něčím podobným.

Rozvod, násilí a sociálka

Naďa Konvalinková přišla o bezpečný domov v deseti letech. Rodiče se rozváděli bouřlivě, otec byl podle jejích opakovaných výpovědí násilný vůči matce. Situace v rodině eskalovala natolik, že sociální pracovníci zasáhli. Obě sestry umístili do dětského domova.

Nešlo o ztrátu rodičů v klasickém smyslu. Matka i otec žili, ale rodinné prostředí se stalo neúnosným. V pořadu 13. komnata z roku 2007 Česká televize uvedla, že se herečka musela vyrovnat s „traumatizujícími zážitky z dětství“. Tehdy o tom promluvila poprvé před kamerou. Bylo jí šedesát.

Útěk, který změnil všechno

V dětském domově strávily sestry zhruba rok. Prostředí nebylo přátelské, Konvalinková později popsala šikanu a pocit naprosté ztráty bezpečí. A pak přišel moment, který definoval její odvahu i zoufalství zároveň.

„Dokonce jsme odsud utekly,“ řekla v roce 2020 v pořadu Blízká setkání na Dvojce. Dvě nezletilé dívky na útěku z ústavní péče, v takovém případě se standardně spouští pátrání. Podrobnosti o průběhu útěku ani o tom, jak přesně byly nalezeny, Konvalinková veřejně nerozvedla. Výsledek ale známe: obě sestry nakonec připadly do péče babičky z otcovy strany. Teprve tam začalo něco, co se dalo nazvat domovem.

Bolest, o které se nemluví snadno

Manželství s Oldřichem Kaiserem a jeho nevěry jsou kapitolou, kterou česká média rozebrala nesčetněkrát. Partnerská zrada bolí. Ale když Konvalinková mluví o tom, co ji v životě zasáhlo nejhlouběji, vrací se jinam, do dětství, do dětského domova, k pocitu, že nikam nepatří.

Redakce VIPŽivot připomíná, že v rozhovoru pro Novinky v roce 2015 vysvětlila, proč o dětském domově začala mluvit nahlas: „Vím, co to znamená.“ Ne abstraktně, ne z doslechu. Zná to zevnitř, strach, šikanu, prázdnotu. A právě proto se z její nejbolestivější zkušenosti stal motor něčeho konkrétního.

Z traumatu patronka

Naďa Konvalinková je více než dvacet let patronkou Nadačního fondu Rozum a Cit, který podporuje pěstounské rodiny. Ve výroční zprávě fondu za rok 2019 napsala vlastní text, v němž výslovně spojuje osobní zkušenost z dětství s důvodem, proč jsou pro ni děti bez domova jednou z nejdůležitějších skupin.

Nejde o jednorázové gesto ani o PR spolupráci. Jde o systematickou práci:

• Veřejná vystoupení ve prospěch náhradní rodinné péče
• Opakované mediální návraty k tématu, v letech 2007, 2015, 2020 a 2026
• Osobní legitimace postavená na prožitku, ne na celebritě

Trauma se do jejího veřejného života nepropsalo jako profesní rozhodnutí stát se herečkou. Propsalo se jako citlivost a potřeba měnit systém, který ji kdysi pohltil.

Úsměv jako štít

V lednu 2026 seděla Konvalinková v Nočním Mikrofóru na Dvojce a znovu mluvila o tom, že svoje starosti nerada ukazuje světu. Úsměv popsala jako obranu, něco, co „odolá i jedovatým šípům“. Není to maska. Je to vědomá volba ženy, která ví, jak vypadá dno, a rozhodla se z něj nevystupovat s hořkostí.

Její příběh není nový. Ale pokaždé, když ho zopakuje, připomene tisícům dětí v ústavní péči, že i z dětského domova vede cesta ven, a že na ně někdo myslí.