Dětství plné násilí a vražda v rodině. Václav Upír Krejčí popsal trauma, které ho pronásleduje celý život

Za maskou humoru se skrývá příběh plný strachu a násilí. Václav Upír Krejčí se ve zpovědi vrátil k traumatům z dětství.

Zdroj fotografie: Nextfoto

Herec, komik a bavič Václav Upír Krejčí se svou životní cestou obvykle nechlubil. Udělal to až nedávno v dokumentu 13. komnata, v němž promluvil o krutém dětství, které by sotva někdo chtěl zažít. Jak si redakce VIPživot všimla, bylo to úplně poprvé, kdy s něčím takovým vyšel na veřejnost v takové míře.

Rodiče se u „jedné výchovné“ rozhodně nezastavili

„Táta mě řezal hlava nehlava, až jsem měl pocit, že mi něco zlomil,“ vzpomínal Václav Upír Krejčí na bití, které zažíval. To bylo podle jeho slov prý často vyprovokované mámou anebo se odehrávalo ve chvílích, kdy o sobě otec „nevěděl“. Naše redakce zaregistrovala i to, že tento skvělý herec, bavič, spisovatel a režisér v jedné osobě dokonce zmínil i další smutný fakt. Týkal se jeho matky, která se ho prý nikdy nezastala. Mluvil o její závislosti na prášcích a o zahlcení vlastními problémy. A na syny jí kvůli tomu už nezbýval žádný čas.

Pro mnohé fanoušky byla tato zpověď šokem: člověk, který po léta rozdával úsměv a smích, vzešel z tak příšerného prostředí, že se tomu ani nechce věřit. Žádné závažné vedlejší následky to však na něm alespoň na první pohled nezanechalo. V redakci jsme si všimli, že podobné příběhy extrémního domácího násilí a jeho následky na psychiku dětí bohužel obvykle nemívají tak dobrý konec. Potvrzuje to i řada psychologických studií, přímo uvádějících, že trauma zažité v mládí se může negativně projevit až v dospělosti.

Děda a tragédie, kterou nelze zapomenout

To ale bohužel není jediné negativum, které si Václav Upír Krejčí z dětství odnesl. V redakci jsme také zaznamenali, že ještě jako dítě byl svědkem hrůzné scény u prarodičů z matčiny strany. Jeho dědeček prý býval přísný a tyranský muž, který s sebou skoro všude nosil těžkou lopatku na uhlí – a právě s ní udeřil jeho babičku tak silně, že na následky jeho krutosti zemřela. A malý Václav u toho tehdy byl. Není divu, že mu právě tahle událost zůstala hluboko v paměti, a to kvůli brutalitě i bezmoci, kterou tehdy jako kluk cítil.

Nejhorší na tom možná bylo, že jeho dědeček za to, co udělal, nikdy nebyl odsouzen. Odborníci tehdy uznali, že trpěl duševní poruchou, a skončil v léčebně. A proč se o tom vlastně známý bavič nikdy pořádně nezmínil?

V redakci se domníváme, že za to mohl právě jeho humor a milované herectví. Společně mu totiž pomohly ty nejtemnější vzpomínky zvládat a přetavit je ve formu, která dává smysl jemu i tisícům fanoušků a diváků. Tak totiž podle odborníků někteří nadaní herci fungují – svá traumata jednoduše proměňují v pobavení druhých. A uznejme, že právě to je něco, co jde Václavovi velice dobře.