Nemoc, o které neměl nikdo vědět

Navarová si celý život důsledně střežila soukromí. O osobních věcech nemluvila v rozhovorech, nekomentovala je na koncertech, nedávala je najevo ani lidem, se kterými denně hrála. Když se v posledních měsících života začal měnit její vzhled a režim, okolí to podle vzpomínek z rozhlasového portrétu Českého rozhlasu četlo spíš jako proměnu image než jako signál těžké diagnózy. Muzikanti kolem ní netušili, co se děje. Širší rodina podle dostupných zdrojů rovněž neznala plnou závažnost stavu.

Přesná délka neveřejné fáze nemoci není v primárních zdrojích datovaná. Doložitelné je, že ještě v listopadu 2004 Navarová koncertovala a většina posluchačů i část kolegů se skutečný rozsah problému dozvěděli až po jejím úmrtí. Rozhlasový text z roku 2015 to shrnuje lapidárně: posluchači se „až včera“ dozvěděli, že její pozdní tvorbu formovala nemoc. Místo aby o rakovině mluvila, mluvila o životě.

Od Nerezu přes Havanu ke KOA

Zuzana Navarová se narodila v Hradci Králové, vystudovala češtinu a španělštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vstoupila do kapely Nerez, kde po boku Zdeňka Vřešťála pomáhala formovat akustický folk-rockový zvuk s výraznými českými texty. Jenže průnik do hlavního proudu nebyl hladký; Vřešťál později vzpomínal, že Nerez se v rádiu objevoval jen občas a vydavatelské vyjednávání komplikovaly i zásahy do textů.

Zlom přišel s pobytem na Kubě. Španělština, kterou studovala akademicky, najednou žila v rytmu sonu a salsy. Navarová se vrátila s celoživotní latinskoamerickou inspirací, která proměnila všechno: repertoár, aranže, způsob práce s hlasem. Následovaly projekty, které její žánrový přesah dokumentují:

• Caribe – první výrazný krok ke karibským rytmům
• Tres – trio, kde se latina potkávala s českým písničkářstvím
• Zelené album a Barvy všecky – autorské desky, které míchaly jazz, folk, romské vlivy a world music
• KOA – poslední kapelová formace, s níž koncertovala až do konce

Její tvorba stála mezi žánry. Pro folkové festivaly byla příliš latinskoamerická, pro popová rádia příliš autorská, pro jazzové kluby příliš písničkářská. Přesně proto ji mainstreamová média za jejího života tak dlouho přehlížela.

Pohřeb plný šoku

14. prosince 2004 se konalo poslední rozloučení. Kolegové na pohřbu opakovali totéž: nevěděli. Šok nebyl hraný. Navarová dokázala udržet veřejný obraz klidné, pracující muzikantky až do posledních týdnů. Ještě krátce před smrtí byla hostem na albu Karla Plíhala, ještě plánovala další koncerty. Teprve rušení nasmlouvaných vystoupení v posledních dnech naznačilo, že se děje něco zásadního.

Proč to dělala? Přímý motiv není nikde doložený. Žádný rozhovor, žádná citace, žádný dopis. Nejpoctivější vysvětlení, které dostupné zdroje nabízejí, je prosté: byla to žena, která chtěla o vlastních věcech rozhodovat sama. A rozhodla se mlčet.

Odkaz, který přežil dvě dekády

Navarová byla po smrti uvedena do Síně slávy cen Anděl in memoriam. Nadace Život umělce po ní pojmenovala svou cenu. V roce 2024 jí hradecké Klicperovo divadlo věnovalo mimořádnou poctu. A mladší muzikanti se k jejímu odkazu hlásí dodnes; rozhlasový pořad z roku 2025 dokumentuje, že v její hudbě je pořád co objevovat.

Katalog je stále živý. Jak si Redakce VIPŽivot všimla, na Supraphonline jsou dostupná alba od raného Nerezu přes Zelené album a Barvy všecky až po posmrtně vydanou desku Smutkům na kabát, která vyšla v březnu 2005, tři měsíce po její smrti. Písně jako Andělská, Marie, Bagdád nebo Čert ví proč fungují i bez kontextu tragédie. Právě proto přežily.

Zuzana Navarová odešla v pětačtyřiceti letech, uprostřed práce, uprostřed koncertní sezony, uprostřed věty, kterou nikdo jiný nedokázal dopovědět. Ticho, které po ní zůstalo, je dodnes slyšet.

Článek Z koncertu ji odvezli rovnou do nemocnice. Navarová tajila rakovinu i před vlastní matkou, bylo jí 45 let se nejdříve objevil na VIPživot.cz.