Spálený Jastraban a maskérky s bělidlem

Adrian Jastraban přijel na italské pobřeží a hned první den podcenil slunce. Výsledkem nebylo žádné kaskadérské zranění ani zlomenina, ale silné spálení, které mu zbarvilo kůži do odstínu, s nímž by v dalších záběrech vypadal jako jiný člověk. Maskérky ho musely každé ráno zesvětlovat, aby barevně neodskakoval mezi scénami natočenými v různé dny. Kontinuita je ve filmu zákon a opálení, které přijde naráz, ji rozbíjí spolehlivěji než špatně přilepený knír.

Jastraban přitom nebyl jediný, kdo na place narazil na fyzické komplikace. Jitka Kocurová v rozhovoru pro Aplausin vzpomíná, jak při běhu do moře šlápla na mořského ježka, a scénu přesto dotočila. Při jiném záběru spadla na Pavla Lišku. Zákulisní kompilace zmiňují i potíže dalších herců ve vodě, byť tvrdý primární doklad o širším seznamu úrazů otevřené zdroje nenabízejí.

Itálie místo Chorvatska a třináct stupňů v moři

Diváci dvacet let věří, že se dívají na chorvatské pobřeží. Ve skutečnosti většinu „Chorvatska“ hrála severní Itálie. Vejdělek výslovně zmiňuje Sistianu, přímořské městečko nedaleko Terstu. Lokace vypadala přesvědčivě, ale měla jeden háček: točilo se na podzim 2005 a Jaderské moře už dávno nemělo letní teplotu. Voda se pohybovala kolem třinácti stupňů.

Herci museli hrát rozjařené dovolenkáře v podmínkách, kdy jim po pár minutách naskakovala husí kůže. Štáb pracoval v krátkých ranních oknech, kdy světlo ještě vypadalo letně, a záběry se musely stihnout dřív, než těla prozradila chlad. Kocurová vzpomíná, že se někde „dělalo slunce“ i reflektory. Krátká scéna na pláži, která na plátně trvá dvacet vteřin, mohla v praxi znamenat hodiny čekání na správný okamžik, a pak sprint do ledové vody s úsměvem na rtech.

Pendlování přes Alpy a sedm hodin čekání

Produkční logistika připomínala spíš vojenské cvičení než natáčení komedie. Většina herců měla souběžné divadelní angažmá v Česku, a tak se jezdilo po skupinkách auty přes Rakousko tam a zpátky. Bohumil Klepl popsal režim jednoduše: ráno do auta, na pláž na krátkou scénu, večer zpátky do divadla. Jednou štáb čekal sedm hodin kvůli komplikaci na cestě přes Rakousko.

Celý projekt se rozjel narychlo po úspěchu Románu pro ženy. Vejdělek dostal nabídku začátkem června a do podzimu už musel mít mořskou část hotovou. Otevřené zdroje se rozcházejí v tom, jestli se točilo v září, říjnu, nebo ještě v listopadu; shoda panuje v tom, že šlo o podzim 2005, tedy dobu, kdy si na Jadranu normální turista už nekoupí ani zmrzlinu.

Postsynchrony, mikroporty v plavkách a hlas Saši Rašilova

Redakci VIPŽivot neuniklo, že zvuková stopa filmu je prakticky celá předabovaná. V autobuse ničil přímý zvuk motor, u moře šumění vln. A kam schováte mikroport herci v plavkách? Nikam. Výsledkem bylo plošné přetáčení dialogů ve studiu, takzvaný postsynchron. Pro diváka neviditelný, pro herce úmorný.

Nejzajímavější zvukový detail se ale týká postavy Maxe. V knižní předloze Michala Viewegha je Max spisovatel, ve filmu z něj Vejdělek udělal zpěváka a obsadil ho slovenským hercem Ondřejem Kovaľem. Kovaľův slovenský přízvuk ale nakonec tvůrci vyhodnotili jako rušivý, a tak Maxe celý film mluví hlasem Saši Rašilova. Údaj potvrzuje Filmový přehled Národního filmového archivu. Protože film stojí na postsynchronech obecně, většina diváků změnu hlasu bez soustředění vůbec nevnímá.

Čísla, která mluví za sebe

Účastníci zájezdu měli distribuční premiéru 20. dubna 2006 a v kinech je vidělo kolem 790 tisíc diváků při tržbách přes 76 milionů korun. To z nich dělá jeden z nejnavštěvovanějších českých filmů roku 2006. Dvacet let poté film stále rotuje v televizním programu a funguje jako spolehlivý letní titul, i když jeho „léto“ bylo ve skutečnosti podzim, jeho „Chorvatsko“ Itálie a jeho bezstarostnost výsledek maskérek, reflektorů a herců ochotných skákat do třináctistupňové vody s úsměvem.

Právě v tom je největší paradox Účastníků zájezdu: čím víc film prodává letní pohodu, tím víc obdivu si zaslouží lidé, kteří ji vyráběli v zimních bundách mezi záběry.

Článek Účastníci zájezdu: Jastraban se zranil hned první den natáčení, moře mělo pouze 13 stupňů se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Z Prahy přes Bratislavu do Svätého Juru

Slovo „útěk“ evokuje skandál nebo spálené mosty. Realita je prozaičtější. Norisová v rozhovoru pro Pravdu v roce 2014 popsala návrat z pražských Vinohrad do Bratislavy jako čistě praktický krok: práci by na Slovensku hledala snáz ona než Kovaľ v Praze. Přidalo se těhotenství, potřeba rodinného zázemí a blízkost babiček, které pomáhaly s první dcerou Julkou. Tři roky bydleli v bytě v centru Bratislavy, pak se posunuli dál, do Svätého Juru, vinařského městečka na úpatí Malých Karpat.

Proč zrovna tam? Norisová to v roce 2020 pro Novinky shrnula jednou větou: chtěli „na samotu, do divočiny“. Pozemek o rozloze 2 700 metrů čtverečních, velká zahrada, les za plotem. Žádná uzavřená komunita, žádný architektonický showroom.

Dům vlastníma rukama

Otevřené zdroje mluví o stavbě a postupné dostavbě domu, nikoli o klasické chalupářské rekonstrukci. Kovaľ se podle Norisové nebojí fyzické práce, na stavbě „přikládal ruku k dílu“, radil se se stavbyvedoucím a řadu věcí řešil sám. Není to příběh o influencerské přestavbě s kamerovým štábem za zády. Spíš o tom, že herec, který většinu týdne tráví na jevišti, víkendy věnoval maltě a zahradě.

V únoru 2021 se rodina rozrostla o druhou dceru Lilianku. Logistika dvou herců s malými dětmi na polosamotě funguje díky střídání: když Norisová pracuje v Praze, domácnost přebírá Kovaľ. Pomáhá i širší rodina. Není to idyla z lifestylového magazínu, je to provoz.

Na jevišti nepřetržitě od roku 2002

Kovaľ je členem Činohry SND nepřetržitě od roku 2002. Jak jsme si v Redakci VIPŽivot všimli, v aktuálním repertoáru hraje mimo jiné v inscenaci Apartmán v hotelu Bristol. Pro českého diváka je důležitější jiný údaj: v roce 2025 se objevil v seriálu Bora, dostupném na Oneplay. Na slovenském Voyo zůstává k vidění i v seriálu Detektív Dušo, kde hraje policistu Martina.

Ve srovnání s českými kolegy z Účastníků zájezdu, kteří zůstali v orbitu komerčních televizí, zvolil Kovaľ méně viditelnou, zato stabilnější dráhu. Stálý divadelní angažmán, občasná obrazovka, žádný hon za titulky. Podle nás je to vědomá strategie, ne rezignace.

Svatba? Až v šedesáti

Kovaľ a Norisová jsou pár řadu let. Dvě děti, společný dům, sdílená profese. Svatbu přesto neplánují, alespoň ne teď. Ve veřejně dohledatelných rozhovorech se opakuje jejich dohoda, že si prstýnky vymění až v šedesáti. Jde spíš o nadhled než o protest proti instituci manželství. Na vztahu je podle jejich vlastních slov potřeba „pracovat a zalévat ho jako květinku“. Papír k tomu zjevně nepotřebují.

Článek Co dnes dělá Max z Účastníků zájezdu: Utekl z Prahy a postavil si chalupu. Už 15 let žije s Norisovou, svatbu zatím neplánují se nejdříve objevil na VIPživot.cz.