Donutil místo Labudy? Tradovaná verze naráží na zeď

Příběh zní lákavě: Marián Labuda měl původně hrát doktora Ulricha, ale kvůli vytíženosti odstoupil a Chytilová narychlo povolala Donutila. Starší sekundární zdroje, například přehled zákulisních informací na TV Nova, tuto verzi opakují bez přímého dokladu. Jenže Donutil sám ji v lednu 2026, při příležitosti obnovené premiéry filmu, výslovně popřel. V rozhovoru pro Novinky řekl, že jde o internetovou fámu, a dodal, že Věra Chytilová „od začátku věděla“, že jeho souhra s Bolkem Polívkou bude na place fungovat.

Kdo má pravdu? Smlouva ani produkční dokumenty se v otevřených zdrojích nedochovaly. Máme tedy slovo herce proti anonymní tradici. Podle nás je Donutilova verze silnější, mluví přímý účastník, a to třicet čtyři let po natáčení, kdy už nemá důvod cokoli přikrášlovat. Zajímavější než samotná odpověď je ale otázka, proč ta historka tak dobře přežila. Film kolem sebe generuje mýty, protože se stal kulturním totemem. A totemy potřebují příběhy o zázračném vzniku.

Gott za třináct padesát: symbolická částka bez smlouvy

Druhá slavná historka se týká Karla Gotta. Ve filmu se objeví v krátkém cameu: Bohuš ho potká a předvádí mu svůj nově nabytý majetek. Sekundární zdroje opakovaně uvádějí, že Gott za tento výstup dostal honorář 13,50 Kčs, tedy částku, za kterou byste si tehdy koupili sotva rohlík s máslem. Smlouvu ani výplatní list se ovšem v otevřené rešerši dohledat nepodařilo. Gottova přímá citace k honoráři rovněž chybí.

Co víme jistě: šlo o několikasekundový výstup, nikoli o hereckou roli. Částka, pokud odpovídá skutečnosti, byla zjevně symbolická, spíš přátelské gesto než obchodní transakce. Bolek Polívka později popsal, že impuls pro celý film i slavnou „gottovskou“ scénu vzešel z reálného setkání s mužem, který mu na ulici ukazoval dům a vykřikoval, že je „všechno jeho“. Gott v tom příběhu funguje jako koruna na dortu, ikona, která Bohušovu megalomanii posouvá do absurdna.

Z „nejnenáviděnějšího“ filmu národní klasikou

Největší paradox Dědictví neleží v zákulisních historkách, ale v tom, jak radikálně se proměnilo jeho přijetí. Po premiéře v roce 1992 část kritiků posílala dvaašedesátiletou Chytilovou rovnou do důchodu. Respekt připomíná, že film byl čten jako laciný, vulgární a bulvární. Václav Klaus ho podle pozdějších zdrojů na premiéře označil za „společensky nebezpečný“ a s režisérkou se pohádal, pravděpodobně proto, že film ostře satirizoval porevoluční majetkovou euforii, tedy přesně to, co tehdejší politická reprezentace oslavovala.

Diváci viděli něco jiného než kritici. Film přitáhl přes 810 tisíc diváků a utržil téměř 15,7 milionu korun. A pak začal pomalu stoupat. V anketě Sdružení české filmové kritiky o nejlepší porevoluční český film skončil na třetím místě, za Koljou a Kouřem, ale před Pelíšky. Studie v odborném časopise Iluminace z roku 2024 ukazuje, že obrat souvisel s novým čtením devadesátek: jakmile se česká společnost od transformační euforie vzdálila, Bohušova groteska přestala být „přestřelená“ a začala vypadat jako dokumentární záznam.

Co se stalo s Irenkou a proč film žije dál

Film zanechal stopy i na životech svých tvůrců. Šárka Vojtková, představitelka Irenky, po premiéře nezvládla náhlou celorepublikovou známost. Vyjít na ulici pro ni byl stres, další nabídky odmítla a s přítelem odjela do Itálie. Po návratu do Brna vybudovala salon krásy a později lékařské centrum. Polívka s Chytilovou spolu natočili pět filmů, ale jejich osa se nakonec rozpadla; pokračování Dědictví aneb Kurva se neříká v roce 2014 už režíroval Robert Sedláček a Polívka přiznal, že mu Chytilová vyčetla, že to nechává režírovat někoho jiného.

Samotné Dědictví se v lednu 2026 vrátilo do kin díky obnovené premiéře distributora Bioscop. Kdo nestihl projekci, nemusí zoufat. Redakce VIPŽivot si všimla, že je film ke zhlédnutí na Netflixu, Prima Plus, Lepší TV, HBO Max nebo ke koupi v Apple TV Store.

Stroj na legendy

Kolem jednoho filmu se vrství mýty o neobsazených hercích, symbolických honorářích a hádkách s premiérem, a každý z nich říká totéž: Dědictví se dotklo něčeho, co česká společnost devadesátých let ještě neuměla pojmenovat. Chytilová to pojmenovala první. Trvalo třicet let, než jí dali za pravdu.

Článek Film Dědictví: Donutil v něm původně neměl vůbec hrát, Gott za něj dostal pouhých 13 korun a padesát haléřů se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Co Donutil vlastně řekl, a co tím myslel

Věty typu „otravuje ji“, „je nervózní“ a „nic neumí opravit“ znějí jako manželská stížnost. Ve skutečnosti jde o sebeironickou poklonu. Donutil v dokumentu popisuje sám sebe jako člověka, který je neustále v tahu, pořád něco pracovně vytváří a ten tlak si nosí domů. Nervozita není záchvat vzteku u večeře, je to trvalý tvůrčí neklid, který provází herce, jenž desítky let pendluje mezi divadlem, filmem a televizí.

A ta neschopnost opravit cokoli? Donutil sám uvádí, že nedokáže zatlouct hřebík ani vyrobit lavičku na zahradě. Není to koketerie. Je to přiznání, že praktický provoz domácnosti, od tapetování po stěhování, zůstával na Zuzaně. On dodával příjmy a veřejnou tvář. Ona zajišťovala všechno ostatní.

Cena za život s mužem, který má hodně práce

Zuzana Donutilová v dokumentu říká větu, která shrnuje celé dekády: byla často sama s dětmi, protože si vybrala muže, který hodně pracuje. Není v tom hořkost. Je v tom věcnost ženy, která si podmínky vztahu pojmenovala a přijala je.

Co to konkrétně znamenalo:

• Častá samota s dvěma syny, zatímco Donutil točil, hrál nebo cestoval po republice s divadelními zájezdy.
• Stěhování rodiny z Brna do Prahy a zabydlování nového bytu prakticky bez manželovy pomoci, malování, krabice, organizace v době, kdy procházela rizikovým těhotenstvím.
• Dlouhodobé převzetí veškeré domácí logistiky, od školy přes lékaře po údržbu.
• Tolerance k pracovnímu režimu, který nezná víkendy ani svátky.

Donutil to sám rámuje jako obdiv: opakovaně mluví o její toleranci, inteligenci a cílevědomosti. Podle jeho slov potřebovala velkorysost a nadhled, aby takový život zvládla. Redakčně řečeno, jeho kariéra nebyla jen jeho výkon. Byla i výsledkem zátěže, kterou na sebe dlouhodobě vzala Zuzana.

Víc než „žena slavného herce“

Příběh Zuzany Donutilové by mohl skončit u role trpělivého zázemí. Neskončil. Poté co synové odrostli, vybudovala si vlastní profesní identitu, provozuje Café Platýz na Národní ulici v centru Prahy. Není to manželův projekt ani herecká restaurace. Je to její podnik, její prostor.

Tím se Zuzana liší třeba od Hany Heřmánkové, která fungovala jako „šedá eminence“ Divadla Bez zábradlí a profesně zůstávala přímo v orbitu manželova uměleckého světa. Zuzana si naopak vytvořila zázemí zcela mimo hereckou branži. Mediálně se straní společenských akcí, rozhovory dává zřídka. Když ale promluví, jako v tom dokumentu z roku 2021, je z jejích slov cítit člověk, který svůj život nepopisuje jako oběť, ale jako vědomou volbu, pestrý, šťastný a krásný, jak sama říká.

Manželství jako infrastruktura

V roce 2024 na karlovarském festivalu média připomněla, že Donutilovi slaví 47. výročí svatby. V českém showbyznysu je to číslo téměř anomální. Stabilita jejich vztahu přitom nestojí na idyle, ale na jasně rozdělených rolích a vzájemném přijetí jejich ceny. Donutil nikdy nepředstíral, že je dokonalý manžel a eni to, že bez Zuzaniny samostatnosti by jeho profesní život v takové podobě nebyl možný. Kavárna na Národní ulici funguje, Donutil dál hraje. A někde mezi tím stojí příběh, který se do titulků vejde těžko, příběh o tom, že za každou velkou kariérou je někdo, kdo držel všechno ostatní.

Článek Donutil o manželce: Otravuju ji, jsem nervózní a nic neumím opravit. Zuzana kvůli jeho kariéře obětovala mnohé se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Dva synové, dvě úplně jiné cesty

Miroslav Donutil má se Zuzanou dva syny. Starší Tomáš se herectví nikdy nevěnoval, vystudoval informatiku, podniká a veřejnosti se systematicky vyhýbá. Přesto si k otcově profesi našel cestu po svém. Přesné roky nejsou veřejně známé, ale po určitou dobu fungoval jako Miroslavův neoficiální manažer. Domlouval mu zájezdová vystoupení s historkami, která Donutil starší roky objížděl po celé republice. Nešlo o žádnou formální agenturu, spíš o praktickou rodinnou výpomoc syna, který rozumí organizaci a logistice.

Mladší Martin naopak zamířil rovnou na jeviště. Absolvoval JAMU v Brně, kde kdysi studoval i jeho otec, a dnes je členem Městských divadel pražských. Otec a syn spolu dokonce profesně spolupracují, a podle společného rozhovoru z roku 2019 mezi nimi nepanuje generační rivalita, ale vzájemný respekt. Miroslav tehdy veřejně řekl, že synovi fandí a je na něj hrdý.

Sára Affašová: herečka s kořeny v Sýrii

Právě v divadle potkal Martin svou budoucí ženu. Sára Affašová, dnes Donutilová, je herečka s neobvyklým zázemím. Její matka je Češka, otec Syřan, a Sára svůj původ nikdy neskrývala. V rozhovoru pro Novinky.cz v roce 2023 otevřeně mluvila o svém otci i o tom, jak ji multikulturní výchova formovala.

Zajímavé je, že herectví nebylo její první volba. Původně mířila na molekulární biologii a biochemii. Nakonec ale zvítězilo jeviště; od roku 2019 hraje v Městských divadlech pražských a objevila se i v televizních projektech. Svatba s Martinem proběhla v roce 2023, podle dostupných informací přímo během natáčení seriálu Záhadné případy na Nově. Na konci prosince 2024 pak pár oznámil narození syna Eliáše, prvního vnuka Miroslava Donutila.

Přijetí do rodiny bez dramatu

Kdo je zvyklý na bulvární příběhy, by možná čekal napětí. Slavný tchán, snacha s arabskými kořeny, generační střet. Nic z toho se ale v dostupných zdrojích nepotvrzuje. Sára sama popsala, že ji Donutilovi přijali srdečně a že v rodině panují „nadprůměrně dobré vztahy“. Miroslav Donutil o narození vnuka mluvil veřejně s viditelnou hrdostí.

Podle nás je právě tohle na celém příběhu nejzajímavější. Rodina, která nese jedno z nejznámějších příjmení českého showbyznysu, funguje překvapivě civilně:

• Miroslav – herecká legenda, stále aktivní na jevišti i před kamerou
• Zuzana – podnikatelka, přes dvacet let vede pražskou kavárnu
• Tomáš – IT specialista a podnikatel, dočasně otcův manažer
• Martin – herec, člen Městských divadel pražských
• Sára – herečka s česko-syrskými kořeny, původně vědkyně

Proč Donutilovi nejsou dynastie

České showbyznysové rodiny mají tendenci uzavírat se do vlastního světa. Děti slavných herců hrají, jejich partneři hrají, rodinné firmy řídí kariéry. U Donutilových je to jinak. Tomáš si zvolil úplně jiný obor. Zuzana podniká mimo zábavní průmysl. A Sára do rodiny přinesla nejen jiný kulturní rozměr, ale i pohled člověka, který k herectví došel oklikou přes přírodní vědy.

Když Tomáš otci pomáhal s manažerováním zájezdů, nebyl to nepotismus, byl to pragmatický krok v rodině, kde se lidé navzájem podporují bez ohledu na to, jestli sdílejí profesi. Podobný model rodinné výpomoci u zavedených osobností v Česku není výjimečný, ale u Donutilových je viditelný právě proto, že každý člen rodiny má zároveň vlastní, nezávislou profesní identitu.

Příjmení Donutil v Česku automaticky evokuje jeviště, kameru a smích. Skutečná rodina za ním ale vypadá spíš jako mozaika: multikulturní, profesně rozkročená a bez potřeby žít výhradně pod reflektory.

Článek Jeden syn si vzal dceru Syřana a dělal mu manažera, druhý s ním hraje. Rodina Miroslava Donutila žije jinak, než byste čekali se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Chalupa po prarodičích, ne investiční projekt

Bobrová je obec na Žďársku s necelými sedmi sty obyvateli. Donutil sem jezdí desítky let. Dům, který tu stojí, nevznikl na zelené louce, vyrostl postupnou rekonstrukcí chalupy, kterou herec zdědil po prarodičích. Přesný rozsah stavebních zásahů veřejně známý není, neexistuje ani dohledatelná projektová dokumentace nebo soupis prací. Jisté je, že výsledek místní už dávno nepopisují jako chalupu. Mluví o vile.

Označení „trojkřídlá“ odpovídá architektonickému typu budovy se třemi stavebními křídly, která obvykle svírají dvůr nebo polootevřený prostor; podobný princip najdete třeba u barokních paláců nebo větších venkovských usedlostí. U Donutilova domu jde spíš o vizuální a mediální popis než o oficiální klasifikaci, ale proporce stavení tomu odpovídají. A rybník? Podle dostupných zdrojů je skutečně kousek od domu. Jestli přímo pod okny, to už je titulková zkratka; Blesk uvádí, že „kousek od chalupy má rybník“, a u toho zůstaňme.

Sekání dřeva místo červeného koberce

Nejzajímavější na Donutilově životě není dům samotný, ale to, co v něm a kolem něj dělá. Místní ho vídají sekat dřevo, pracovat na zahradě, chodit do lesa, chytat ryby. V létě tam podle sousedů bývá často celá rodina. Žádné uzavřené brány, žádný ostentativní odstup. Herec pozdraví, usměje se, ale nežije na návsi; soukromí si hlídá.

V dubnu 2026 to sám potvrdil pro Český rozhlas Vysočina: „Vysočinu miluji, trávím zde téměř každé léto i zimu.“ Tahle věta dělá z Bobrové víc než víkendovou chalupu. Je to místo, kam se herec vrací pravidelně a dlouhodobě, ne kvůli reprezentaci, ale kvůli vazbě na kraj, kde má kořeny. Rodák z Třebíče, absolvent brněnské JAMU, dlouholetý člen Divadla Husa na provázku. Vysočina a Morava nejsou u Donutila póza. Jsou to souřadnice identity.

Praha versus Vysočina: dva světy, jedna rodina

Donutilovo trvalé bydliště zůstává v pražských Hlubočepích. V rozhovoru pro časopis městské části Praha 5 v březnu 2021 řekl jasně: „V páté městské části jsem doma. Stěhovat se nebudu.“ Bobrová je tedy doplněk, ne náhrada. Městská základna pro práci, divadlo a každodenní život na jedné straně, a venkovský dům s volnějším režimem, manuální prací a rodinným zázemím na straně druhé.

Ekonomicky dává tenhle model smysl víc, než by se zdálo. Podle Českého statistického úřadu byla průměrná kupní cena rodinného domu v Kraji Vysočina v roce 2023 necelých 41 000 Kč za metr čtvereční. V Praze? Přes 106 000 Kč za metr čtvereční v roce 2024, tedy 2,6násobek. Velká usedlost na Vysočině může působit velkoryseji než leccos v hlavním městě, aniž by dosahovala pražských cen. To neznamená, že šlo o levnou záležitost. Rozsáhlá rekonstrukce staršího domu stojí statisíce až miliony korun i na venkově. Přesnou částku ale Donutil nikdy nezveřejnil a bez projektové dokumentace by jakýkoli odhad byl spekulace.

Co by taková přestavba obnášela dnes

Kdo uvažuje o podobné proměně zděděné chalupy, musí počítat s několika kroky:

• Povolení stavebního záměru – u rozsáhlejší přestavby je nutné řešit projekt a podat žádost, případně digitálně přes Portál stavebníka.
• Projektová dokumentace – bez ní se neobejdete ani u kolaudace, která může být po dokončení vyžadována.
• Dotační programy – na energetickou část renovace lze využít program Nová zelená úsporám, konkrétně podprogram Oprav dům po babičce, který cílí právě na starší rodinné domy.
• Čas a trpělivost – Donutilova přestavba probíhala postupně, a právě to je u venkovských rekonstrukcí realistický scénář.

Domov, ne showroom

Starší rozhovory z roku 2017 naznačovaly, že by Donutil jednou mohl skončit v Bobrové natrvalo, jako důchodce na Vysočině. O čtyři roky později ale říkal, že se z Prahy stěhovat nehodlá. Obojí může platit současně. Bobrová je reálná varianta pro pozdější životní etapu, ale zatím funguje přesně tak, jak ji herec potřebuje: jako místo, kde může být chalupářem, ne celebritou.

Dům o třech křídlech s rybníkem nedaleko oken není u Donutila demonstrace bohatství. Je to pokračování příběhu, který začal u prarodičů, a který, soudě podle letních pobytů celé rodiny, ještě zdaleka nekončí.

Článek Jak bydlí Miroslav Donutil: Z babiččiny chalupy v Bobrové udělal trojkřídlou vilu s rybníkem pod okny se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Citace, která obletěla média

Původní rozhovor vedla Lenka Marousková pro In-lifestyle a vyšel 15. 4. 2025. O měsíc později, 18. 5., téma převzala CNN Prima News a Donutilovy výroky zasadila do širšího rámce celebrity mluvící o penzi. Tím se citace dostala k mnohem většímu publiku a začala žít vlastním životem.

Co přesně Donutil řekl? Že důchod pobírá už několik let. Že výši nepovažuje za důvod k veřejnému žehrání. A že konkrétní částku sdělovat nehodlá. Průměrný starobní důchod v Česku od ledna 2025 činí podle MPSV 21 080 korun. Kolik pobírá Donutil, z veřejných zdrojů nezjistíme. Podstatné ale není číslo, je to postoj.

Co vlastně určuje penzi herce

Donutilova formulace „podle toho, co jsem odpracoval“ je lidsky srozumitelná, ale systémově zjednodušená. Česká správa sociálního zabezpečení uvádí, že výše starobního důchodu se odvíjí od dvou hlavních faktorů:

• Doba pojištění – tedy kolik let člověk do systému přispíval.
• Osobní vyměřovací základ – průměr příjmů, z nichž bylo odvedeno pojistné, přepočtený koeficienty.

U herců je situace specifická. Část kariéry často probíhá v zaměstnaneckém poměru, třeba v divadle, část jako OSVČ na fakturách za filmové a televizní role nebo zájezdové pořady. A právě u OSVČ bývá vyměřovací základ historicky nižší, protože si podnikatelé mohli odvádět pojistné z poloviny zisku. Výsledek? I herec, kterého zná celá země, může mít penzi, která jeho popularitě vůbec neodpovídá. Žádný zvláštní „umělecký důchod“ v Česku neexistuje. Donutil spadá do stejného systému jako učitelka, truhlář nebo účetní.

Kontrast, který mluví sám

Donutilův tón vynikne ve srovnání s jinými veřejnými výroky o penzích. František Ringo Čech v listopadu 2024 pro CNN Prima News prohlásil, že důchod „stačí tak akorát na tramvaj“ a že by z něj nevyžil. Existenční úzkost, ostrý slovník, dramatický obraz.

Donutil volí opačnou strategii. Uznává princip výpočtu, přidává realistický dovětek a tím téma uzavírá. Nestaví se do role poškozeného, neútočí na systém, nevolá po reformě. Podle nás právě v tom spočívá síla jeho výroku, v době, kdy se z penzí stalo politické téma číslo jedna, odmítá být jeho rukojmím.

Důchod neznamená konec

Donutil sám říká, že „herec to nemá v povaze“ přestat. Hraje, dokud má síly a dokud o něj má publikum zájem. A zájem zjevně má. Letos v březnu měl premiéru film Jak se nám to mohlo stát!?, na platformě CANAL+ je k vidění třídílný seriál Moloch. V Divadle ABC hraje ve Smrti obchodního cestujícího i v Bílé nemoci s termíny vypsanými až do podzimu 2026. A jeho agentura DD Production má na květen 2026 naplánované další zastávky zájezdového pořadu Na kus řeči.

Systém mu v tom nebrání, řádný starobní důchodce může v Česku pracovat a pobírat penzi v plné výši. Od roku 2025 navíc pracující důchodci využívají slevu na pojistném 6,5 %, u OSVČ sníženou sazbu 22,7 %. Donutil tedy není výjimka z pravidel. Je příklad toho, jak pravidla fungují, když je člověk využije.

Herec, který nepotřebuje křivdu

Zda Donutil pokračuje v práci z finanční nutnosti, nebo čistě z lásky k řemeslu, nevíme, a on to tak zřejmě chce. Jisté je, že jeho kalendář na rok 2026 vypadá nabitěji než u většiny kolegů o generaci mladších. A jeho věta o důchodu zůstává tím nejstřízlivějším, co o české penzi v poslední době řekla veřejně známá tvář.

Článek Miroslav Donutil hodnotil na rozdíl od mnohých kolegů svou penzi střízlivě. Mám takový důchod, jaký si zasloužím, prozradil se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Výborné herecké obsazení

Příběh dvou sousedských rodin – Šebkových a Krausových – vykresluje předčasně zatracenou generační iluzi. Mládí je nadšené, přesvědčené o blízké světlé budoucnosti, zatímco jejich rodiče se snaží držet jistý řád, ať už armádní nebo civilní. A právě tato střetnutí, citlivě zachycená v drobnokresbě každodennosti, vytvářejí komediální i tragikomické situace.

A naprosto skvělé herecké obsazení tomu všemu dodává pomyslnou třešničku na dortu. Dvojice Miroslav Donutil a Bolek Polívka coby bratři Šebkovi mají ve filmu tolik skvělých scén a hlášek, které se používají dodnes i v běžné mluvě. Jejich ztvárnění medvěda kodiaka se stalo legendárním. A nejen díky nim se mohou Pelíšky pyšnit mnoha zajímavostmi, které jsme se v redakci VIPživot rozhodli připomenout.

Mistři improvizace a neexistující scény

Spousta scén i dialogů ve scénáři vůbec nebyla. Jelikož ale Hřebejk vybral do rolí rozené improvizační mistry, hlavně Polívku, Donutila a Duška, na place se odehrávaly naprosto nepředvídatelné scény, které přítomné často přiváděly k slzám smíchu. Například scéna s prskavkou, kterou Polívka zapíchl své filmové švagrové Simoně Stašové, vznikla zcela spontánně. Stačil kousek a hereččiny silně nalakované vlasy mohly vzplanout.

Stejně tak ve scénáři nebyla ani věta pronesená Stellou Zázvorkovou: „A skláři nebudou mít co žrát.ׅ“ A kvůli nevyzpytatelnosti Jaroslava Duška si Eva Holubová při natáčení milostné scény raději vzala dvoje kalhotky. Redakci VIPživot neunikl rozhovor, který herečka vedla s Honzou Dědkem v jeho pořadu.

„Tančí, vypijou lahev a odeberou se do ložnice. A tam bylo pár teček,“ zavzpomínala Holubová na scénář, přičemž ji pravděpodobně vyděsila slova, která jí Dušek před natáčením řekl: „Neboj se, já půjdu jen na krajíček.“ Věděla, že její herecký kolega je schopen všeho, a tak si raději doběhla ke Stašové do šatny ještě pro stahovací prádlo, které z ní poté museli sundat pomocí nůžek.

A jedna z nejoblíbenějších scén, kdy Jiří Kodet přetáhne Jaroslava Duška holí poté, co se jej zeptá: „Hledáš někoho, soudruhu?“, také takto neměla vypadat. Původně měl Kodet odpovědět, že nic. Režiséra však napadlo právě použití hole, což ovšem před natáčením scény Duškovi vůbec neřekli.

Příšerné události roku 1968

Pelíšky zachycují období před srpnovou okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Rok 1968 byl pro zemi zásadní. Příchod Pražského jara, uvolnění politického systému a následná invaze 21. srpna znamenaly prudký konec nadějí na demokratizaci.

Film sám velké politické scény neukazuje, ale atmosféra blížící se změny je v něm stále přítomná, a to od ideálů mládeže přes napětí mezi generacemi až po jemné náznaky strachu a nejistoty. Atmosféru filmu pomáhali dotvářet také herci, kteří osudnou srpnovou noc sami zažili, když obrovské množství tanků překročilo hranice na několika místech najednou. Hlavní proudy mířily na Prahu, Brno, Bratislavu a další velká města.

Do 24 hodin bylo na území státu více než 200 000 vojáků a 2 000 tanků. Klíčové instituce jako rozhlas, televize, ústřední výbor KSČ, budovy vlády a další strategické body byly obsazeny během několika hodin. Film Pelíšky se konečnými scénami, sebevraždou Šebka i jmenováním Duška jako ředitele školy, snažil ukázat, že rok 1968 byl jedním z nejdramatičtějších momentů československých dějin.

Článek Zákulisí Pelíšků: Podpálení vlasů Stašové nebylo vůbec v plánu a Holubová na sobě měla dvoje kalhotky se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Zděděnou chalupu komplet zrekonstruoval

Miroslav Donutil bezesporu patří k nejlepším hercům české televizní i divadelní scény. Divadlo má prostě v krvi, jelikož jeho rodiče ochotničili. Přestože vyrůstal ve Znojmě, často jezdil za svými prarodiči na chalupu. Po jejich smrti tuto krásnou nemovitost nacházející se v obci Bobrová na Vysočině zdědil.

Herec chalupu kompletně zrekonstruoval a pobyt zde si vždy naprosto užívá. S rodinou sem jezdí každou volnou chvíli. „Odpočívám. A chodím do lesa, chytám ryby, hraju golf, sekám dřevo. I tady platí, že pracuju rád a je to takový relax,“ svěřil se před lety Donutil v časopise Sedmička. Přestavba jej musela stát spoustu peněz a nyní má chalupa s více než tisícimetrovým pozemkem hodnotu několika milionů korun.

Redakce VIPživot zjišťovala, jak působí na sousedy. Ve finále jej většina dotazovaných popsala jako velmi milého a vtipného muže, který si na nic nehraje. „Pana Donutila tady vídám často. Jsem vždycky rád, když se mnou prohodí pár vět,“ svěřil se jeden ze sousedů.

Jednoduše Herec s velkým H

A není divu, že si herec potřebuje často odpočinout, jeho pracovní nasazení je totiž opravdu vysoké. Během své naprosto fenomenální herecké kariéry ztvárnil obrovské množství rolí, které se divákům vryly do paměti. Exceloval nejen ve filmech a v seriálech, ale také v divadle.

V redakci VIPživot jsme si připomněli některé z jeho nejslavnějších rolí. Co se týká těch televizních, tam jistě nelze nezmínit film Pelíšky, v němž si Donutil zahrál jednu z hlavních rolí, a to majora Šebka, důstojníka Československé lidové armády. Zde si zahrál po boku Bolka Polívky. Od té doby se při natáčení nepotkali, až do loňského roku, kdy společně natočili film Jak se nám to mohlo stát.

Donutil si také střihl hlavní roli v televizním seriálu Doktor Martin, který se stále těší velké sledovanosti. A neméně úspěšný je také v divadle. Nemůžeme nezmínit jeho roli Truffaldina, pomateného a velmi vypočítavého sluhy ve hře režírované Ivanem Rajmontem s názvem Sluha dvou pánů, která byla pravidelně uváděna v Národním divadle.

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že vidět Miroslava Donutila v roli Truffaldina bylo snad to nejlepší, co jsem mohla zažít. Od začátku do konce nejen mě, ale také ostatní diváky přiváděl k záchvatům smíchu. Není tedy divu, že je Donutil považován za jednoho z nejlepších a také nejlépe placených českých herců.

Článek Miroslav Donutil zdědil chalupu na Vysočině, kterou s láskou zrekonstruoval. Využívá ji k odpočinku se vším všudy se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Donutil je se svým důchodem spokojen

Miroslav Donutil má za svou hereckou kariéru na svém kontě nespočet filmových, seriálových i divadelních rolí. Mezi ty nejznámější jistě patří již zmiňovaný kultovní film Pelíšky, co se týká divadla, naprosto exceloval ve hře Sluha dvou pánů, kde ztvárnil hlavní roli popleteného Trufaldina. Herec je ve svých čtyřiasedmdesáti letech již v zaslouženém důchodu, rozhodně ale nesedí doma v papučích.

Jak totiž sám řekl v rozhovoru pro web In-lifestyle, herec nemá důchodcovství v povaze. Bude prostě hrát tak dlouho, dokud mu to síly a zdraví dovolí, zároveň dokud jej budou chtít diváci vídat na televizních obrazovkách či na divadelních prknech.

Prozradil také, jak je s výší svého starobního důchodu spokojen. „Já se na to dívám tak, že to stát dělá podle toho, co jsem odpracoval. Takže ho mám asi takový, jaký si zasloužím. Samozřejmě bych si dokázal představit určitou výši důchodu. Ale máme na to? No nemáme, tak je potřeba uvažovat reálně,“ řekl Donutil.

Průměrný důchod přesahuje 20 tisíc korun

Redakce VIPživot se zajímala o statistiky týkající se starobního důchodu v České republice. Na webu Českého statistického úřadu je uvedeno, že v roce 2023 bylo na důchodech vyplaceno více než 670 miliard korun přes 2 371 000 důchodcům, z čehož 31 procent činí důchody předčasné. Průměrně vzrostl starobní důchod meziročně o 2 212 Kč na 20 310 Kč. V březnu 2025 se ale jednalo již o částku 21 052 Kč.

Miroslav Donutil, přestože je s výší důchodu spokojen, stejně stále hodně pracuje. A v tom, co dělá, je opravdu dobrý. Neustále svým humorem a vystupováním baví zástupy lidí, kteří si neváhají koupit vstupenku na jeho představení.

Článek Miroslav Donutil otevřeně o důchodech: „Dokázal bych si představit i víc, ale nestěžuju si,“ přiznal se nejdříve objevil na VIPživot.cz.