Dětství v lese a fantazie, která neskončila

Prvních šest let života strávila prakticky sama s babičkou a mlčenlivým dědou v Havlovicích u Trutnova. Běhala po lese, vymýšlela si příběhy a nikdo ji nekorigoval. Sama později říkala, že právě odtamtud si odnesla schopnost vidět svět dětskýma očima, a taky zvyk hodně si vymýšlet. Dětská fantazie u ní nikdy nepřešla do dospělé střízlivosti. Přetvořila se v herecký nástroj a zároveň v životní postoj, který okolí vnímalo jako roztomilou výstřednost, nebo jako podivínství. Záleželo na tom, kdo se díval.

Do Studia Národního divadla ji přivedl první manžel, herec a loutkoherec Josef Pehr. Na první scéně pak zůstala od roku 1951 až do svých jedenadevadesáti let. Oficiální profil ND uvádí téměř 140 rolí přímo v Národním divadle; ale když se vezme v potaz její hostování ve Viole, Studiu Ypsilon či Divadle v Řeznické dá se napočítat kolem 170 rolí. Jisté je, že šlo o jednu z nejdelších nepřetržitých kariér v historii české činohry.

Dvě manželství, nehoda a práce místo lítosti

Manželství s Pehrem skončilo po vážné dopravní nehodě, která Skořepové vzala možnost mít děti. Pehr po dětech toužil. Rozchod sama popisovala jako poměrně klidný, ale bolest z bezdětnosti přiznávala ještě o desítky let později. Druhý manžel, spisovatel Pavel Hanuš, byl podle jejího vlastního vyprávění kapitolou dramatičtější, včetně historky s pistolí v kině, kterou ráda servírovala novinářům. Kolik z toho byla stylizace a kolik realita, dnes těžko rozklíčovat. Skořepová byla mistryní vlastního příběhu.

Chybějící děti nahrazovala prací a vztahem k synovci od sestry, jehož syna označovala za „jediného vnoučka“. A hlavně hrála. V době, kdy většina její generace bilancovala, ona přidávala: psala knihy, autorské hry, objížděla malé scény s monodramaty. „Musím cítit, že mě ti lidé potřebují,“ řekla v rozhovoru pro i60 v roce 2012. Pocit užitečnosti byl pro ni důležitější než odpočinek.

Astrologie, skřítkové a norma doby

V socialistickém Československu, kde stát cíleně sekularizoval společnost a nahrazoval religiozitu marxisticko-leninskou ideologií, se veřejné přiznání k astrologii a převtělování rovnalo tichému vzdoru. Skořepová se přitom nikdy netvářila jako disidentka, prostě mluvila o tom, čemu věřila. O horoskopech, numerologii, tajemných silách přírody, polodrahokamech. V rozhovorech zmiňovala, že ji „sluníčko nabíjí energií“, a bez ironie vyprávěla o skřítcích. Rozhlasový portrét Českého rozhlasu Dvojka to shrnul přesně: skutečný a nadpřirozený svět u ní splýval v jedno.

Pro televizní diváky zůstává Skořepová spojená s Chalupáři, Hříšnými lidmi města pražského, Arabelou nebo Náměstíčkem. Na jevišti to byl Hadrián z Římsů, Lucerna, Sluha dvou pánů, Naši furianti, Maryša nebo Médea. Rozsah od komedie po antickou tragédii, od televizní pohádky po monodrama na malé scéně. A možná také osobností, která odmítala šedou zónu mezi jevištěm a životem. Říkala, že nemá ráda nic, co bylo, a má ráda něco nového. Improvizovala na scéně i mimo ni.

Článek Přes 140 rolí, dvě manželství a víra v astrologii. Luba Skořepová žila tak, že jí bylo jedno, co si kdo myslí se nejdříve objevil na VIPživot.cz.