Od zakyslé panny k matce Tereze

Krbová v rozhovoru otevřeně popsala tři fáze své postavy. Na začátku, krátce po startu seriálu v roce 2005, byla Anička „protivná zakyslá stará panna“. Pak se kyvadlo přehouplo do opačného extrému, přišla poloha přehnaně hodné ženy, která všem pomáhá, všechny utěšuje a vlastní potřeby odsunuje na vedlejší kolej. „Až taková matka Tereza,“ shrnula to herečka sama. Na otázku, jestli ji tahle fáze bavila, odpověděla stručně: „To mě štvalo ještě víc!“ Právě tady se rodila ta divácká averze. Postava bez hran, bez temperamentu, bez chyb, to v každodenním seriálu dráždí spolehlivěji než jakýkoli záporák.

Klíčový moment nastal, když se Krbová vrátila z dovolené na horách. Kreativní producent si všiml, že herečka před kamerou vyzařuje jinou energii, než jakou měla napsanou ve scénáři. Místo aby ji zase vtěsnal do škatulky obětavé pečovatelky, rozhodl se postavu přepsat. Scenáristé Aničce dodali emancipaci a životaschopnost, a Krbová poprvé cítila, že role odpovídá jejímu vlastnímu temperamentu. Nevyhovovalo jí, že lezla divákům krkem. Vyhovovalo jí, že po letech frustrace konečně hrála postavu, která jí byla blízká. Rozdíl zásadní.

Dvacet let není setrvačnost

Dvě dekády v jedné roli snadno vypadají jako pohodlná rutina. Jenže Aniččin příběh ukazuje něco jiného: průběžně vyjednávaný vztah mezi herečkou a scenáristy o tom, kým postava vlastně je. Mezi výrazné dějové linky patřilo:

• Velká láska a manželství s Bedřichem
• Nemožnost mít děti a následný psychický kolaps
• Rozpad vztahu po Bedřichově další dceři
• Opakovaná role opory pro ostatní postavy

Každý z těchto zvratů byl pro Krbovou herecký úkol jiného kalibru než každodenní „podávání čaje a rad“. A právě díky nim se z Aničky stala jedna z nejkomplexnějších postav českého televizního každodenního seriálu.

Anička nekončí, a možná ji čeká nová láska

Spekulace o konci Aničky Liškové v Ulici se objevují pravidelně. TV Nova ale výslovně uvedla, že postava divákům „nadobro nezmizí z očí“. Letos v lednu řešila Aniččino nové pracovní směřování a v červnu téhož roku přišel zajímavý tah: do děje vstoupil doktor Kořínek v podání Josefa Cardy. Oficiální materiály naznačují, že Aničku a Kořínka může spojovat „nejen láska k rostlinám, ale časem i něco víc“. V jedné z ukázek jí Kořínek nechává své číslo. Jde zatím o náznak.

Článek Ulice: Diváci ji přezdívali matka Tereza a lezla jim krkem. Ljuba Krbová přiznala, že jí to vyhovovalo se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Vteřiny, které rozhodly

Krbová příhodu vyprávěla nedávno serveru eXtra. Místní personál kempu je předem varoval: slonovi nezkřížit cestu, ničím na něj nemířit. Manžel ale chtěl záběr a postupně zkracoval vzdálenost. Zvíře reagovalo, podle Krbové ne na něj, ale na její chůzi. Rozběhlo se jejím směrem. Instinkt velel otočit se a utíkat. Ona ale udělala pravý opak. Vzpomněla si na radu průvodce: zůstat stát, neotáčet se zády.

A tak stála. Nehybně, v khaki oblečení, které jí pomáhalo splynout s okolím, zatímco se k ní řítilo několik tun svalů a slonoviny. V tu chvíli zasáhl personál kempu. Různými zvuky, tleksáním a voláním odlákali slona jiným směrem. Zvíře se zastavilo několik metrů od ní. Teprve pak vzala nohy na ramena. „Utíkala jsem jako Bolt,“ řekla. Ve stanu se třásla a opakovala „Panebože“. Fyzicky zraněná nebyla. Psychický otřes z dávné cesty ale popisuje dodnes.

Proč průvodce říká „neutíkej“

Rada, která Krbové zřejmě zachránila život, není žádná exotická moudrost. Je to standardní bezpečnostní protokol. Botswanská organizace Ecoexist ve svém terénním manuálu rozlišuje dva typy útoku slona:

• Zdánlivý útok: Slon roztáhne uši, zvedne hlavu, může troubit. Zastrašuje, ale nezamýšlí kontakt. Většina setkání končí tady, pokud člověk zachová klid.
• Plný útok: Hlava dole, uši přitažené k tělu, tichý běh. Tohle je smrtelně vážné.

V obou případech platí totéž: neutíkat. Slon běží rychlostí kolem 40 km/h, člověk nemá šanci. Útěk navíc spouští lovecký reflex, z potenciální hrozby se stává kořist. Krbová to v roce 2018 shrnula po svém: zvířata nemají ráda, když na ně člověk „něčím míří“, a je jedno, jestli je to objektiv, nebo puška.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Ljuba Krbová (@ljubakrbova)

Botswana: safari romantika s reálným rizikem

Botswana patří mezi nejprestižnější safari destinace světa. Oficiální botswanská turistická organizace propaguje výjezdy za zvířaty jako bezpečnou aktivitu s jasnými pravidly. A většinou to tak funguje. Jenže čísla ukazují i druhou stranu. Botswanská státní média loni v lednu uvedla, že za předchozí tři roky země zaznamenala 25 672 konfliktů mezi lidmi a divokými zvířaty. Dvacet osm lidí zemřelo, jednapadesát bylo zraněno, převážně právě při střetech se slony. Nejde o turistické statistiky, ale o celkový obraz země, kde žije přes 130 tisíc slonů, nejvíc na světě.

Herečka, která od divočiny necouvla

Krbová není typ, který by po takovém zážitku přestal cestovat. S manželem dlouhodobě vyhledávají malé kempy a autentický kontakt s místem, ne uzavřené hotelové resorty. Incident se slonem nebyl ani její jedinou rizikovou zkušeností; už v roce 2014 popisovala nebezpečný let malým letadlem v bouřce mezi Laosem a Kambodžou, v Peru s manželem rychle vystoupali do pěti tisíc metrů a „mysleli, že umíráme“. Osmašedesátiletá herečka, která v Ulici hraje od roku 2005, dělá i cestovatelské besedy třeba letos na Kosu. A po děsivém zážitku rozhodně neříká nejezdetě do Afriky, ale spíš říká nepodceňujte pravidla u zvířat, nezkřižte slonovi cestu, nemířte na něj, neutíkejte.

Článek Tak já umřu udupaná slonem, prolétlo jí hlavou. Krbová z Ulice popsala vteřiny, které ji dělily od konce se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Od placky k členitému terénu

Příběh zahrady má dvě kapitoly. Ta první začala v roce 1998, kdy Krbová oslovila krajinnou architektku Naděždu Žaludovou. Pozemek byl tehdy doslova placka, rovný, bez výrazu, bez struktury. Žaludová z něj udělala zvlněný terén, ale pak přišlo období, kdy se o zahradu nikdo systematicky nestaral. Když se k Krbové přistěhoval Neff, zhruba v letech 2005–2006, našli neudržovanou zahrádku, která na svůj potenciál teprve čekala. Druhá kapitola, ta společná, běží od té doby nepřetržitě. Do roku 2025 je to necelých dvacet let kontinuální proměny.

A ta proměna nešla po velkolepých etapách. Šla po centimetrech. Kameny ze sedlčanské žuly vybírali v Trhových Svinech a skládali je do kompozic s názvy „loď“ a „lotos“. Původně plánované suché jezírko nakonec nahradili skutečným, hlubokým, se zrcadlící hladinou. Přibyl potůček, kamenné pítko tsukubai, šlapákové cesty a altán v rohu zahrady, kde nejraději snídají.

Nebeská zahrada za dřevěnými vraty

Vstup do zahrady rámují dřevěná vrata s japonským nápisem „Nebeská zahrada“. Za nimi se prostor odhaluje postupně, přesně jak to vyžaduje tradiční japonský princip práce s perspektivou, návštěvník nemá vidět všechno najednou. Každý krok odkrývá jiný záběr: bonsaje před terasou, lampu u cesty, studánku, nasvícený můstek.

Nejblíž autentickému japonskému pojetí je oddělená zenová část za domem. Tmavé kameny, bílý písek, ticho. Neff ji považuje za nejčistší kus celé zahrady. Zbytek je vědomý kompromis s českým klimatem a vlastním vkusem, rostou tu túje, tisy, skalníky i buxusy, protože jim to prostě vyhovuje. Bambusy se po zimě dlouho vzpamatovávají a z české borovice, jak Krbová přiznává, japonský stromek nikdy neuděláte. Ale můžete ji dva večery ročně trpělivě zaštipovat, až dostane tvar, který vás potěší.

Dva lidé, dvě role, jeden projekt

Na zahradě se dá číst i jejich vztah. Neff je ten kreativní, ochotný k velkým změnám, přesouvání dominant blíž k terase, novým nápadům. Krbová se označuje za „údržbovou paní“: tvaruje, stříhá, plejí, přihnojuje. V jednom rozhovoru pro časopis Vlasta řekla, že čím šílenější nápad jeden z nich má, tím víc druhého nadchne.

Motivace k japonskému stylu přitom nevznikla z módního trendu. Krbová se k východní estetice dostala přes bojová umění, Neff se japonskými zahradami zabýval desítky let. Zahradu měnili podle knih, chodili na semináře o tvarování dřevin. Vysněnou cestu do Japonska, kde konečně viděli zahrady, které do té doby znali jen z fotografií, podnikli až po letech odkladů.

Co si z toho odnést pro vlastní zahradu

Nejpůsobivější na zvolské zahradě není žádný jednotlivý prvek. Je to metoda. Dvacet let po etapách, bez jednorázové realizace na klíč, bez snahy o dokonalou repliku. Krbová to shrnula větou, která stojí za zapamatování: „Dokonalost věci tkví v tom, že má chybu.“

Pro kohokoli, kdo uvažuje o japonských prvcích na vlastní zahradě, je jejich příběh důkazem, že začít se dá i s málem:

• Cesta z několika plochých kamenů
• Kačírek nebo drobné suché „jezírko“
• Jedno jednoduché pítko
• Tvarovaný solitérní strom
• Klidové posezení bez výhledu na celý pozemek najednou

Malé keramické japonské lampy se v českých e-shopech pohybují už od čtyř set korun, větší pískovcové kolem dvou tisíc. Bonsaje a odborné rady nabízejí specializovaná centra. A kdo si chce japonskou zahradu nejprve prohlédnout naživo, může začít v Botanické zahradě v pražské Troji, kde funguje veřejně přístupná japonská expozice budovaná od roku 1995.

Krbová svou zahradu nazývá „pokojem navíc“. Neff říká, že jim stačí pohled z okna. Po dvaceti letech společné práce na malém příměstském pozemku je to asi ten nejupřímnější luxus, jaký si člověk může vybudovat, ne za peníze, ale za čas a trpělivost.

Článek Ljuba Krbová a Ondřej Neff proměnili zapomenutou zahrádku u Prahy v japonský ráj. Budovali ho 20 let se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Batoh, který váží víc než pohodlí

Když Krbová říká „přes dvanáct kilo“, nemluví o oblečení a svačinách. Hlavní zátěž tvoří fotovýbava: objektivy, stativ, blesk. K tomu oblečení na minimum, krém na opalování a něco na hlavu. Na pouštní výpravě s Tuarégy navíc nesla osobní věci; stany a zásoby putovaly na oslech. Dvanáct kilo na zádech zní zvládnutelně, dokud si člověk neuvědomí terén a podmínky.

Americká správa národních parků doporučuje vícedenní pouštní treky výhradně zkušeným výpravám a zdůrazňuje jednu věc: veškerou vodu si musíte nést sami. Krbová měla osly. Ale signál, sprchu ani záchrannou síť neměla žádnou. Její manžel spisovatel Ondřej Neff to podle jejích slov nesl hůř než ona, ne fyzicky, ale psychicky. Několik dní bez jediné zprávy, bez možnosti zavolat. Ona šla dál. On čekal.

Proč nejede jako všichni ostatní

Odpověď je jednodušší, než by čekal kdokoli hledající hlubokou filozofii. Krbová chce být blízko lidem, ne památkám. Když cestuje sama nebo v malé skupině, dostane se k místním jinak než turista s průvodcem a vlaječkou. Sama říká, že ji mrzí, když masový turismus mění místa k nepoznání.

Její velkou srdcovkou je Myanmar. V lednu letošního roku o něm mluvila pro Český rozhlas jako o zemi „nejusměvavějších lidí“, kde necítila obvyklý tlak na turistu jako zdroj peněz. Zároveň ale zmiňovala návrat vojenské junty a občanskou válku. Dnešní realita je ještě tvrdší: americké ministerstvo zahraničí má pro Myanmar od 8. května 2026 nejvyšší stupeň varování, Level 4, necestovat. Krbová o tom ví. Neznamená to, že by tam nejela znovu, kdyby to šlo.

Co drží tělo i hlavu pohromadě

Po prodělané borelióze a zánětu mozku měla Krbová strach z následků. Někdo jí doporučil tai chi. Začala cvičit a už nepřestala. Sama to popisuje jako cvičení, které jí dává koordinaci, zapojuje obě hemisféry a funguje jako relaxace. Žádné tajemství, žádný zázračný recept, jen disciplína opakovaná roky.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Ljuba Krbová (@ljubakrbova)

K péči o vzhled přistupuje stejně pragmaticky. Odličování, kvalitní kosmetika, obličejová jóga, masáže, henna na vlasy. Na otázku estetických zákroků odpovídá rovnou: píchat ani řezat nechce. Na vrásky na čele je prý nejlepší ofina a na ty ostatní úsměv. V sedmašedesáti si to může dovolit říct, a tváří v tvář jejím fotkám z pouště to zní věrohodně. Pro kohokoli, koho tai chi zaujalo: v Česku funguje řada škol otevřených i začátečníkům a seniorům, od České asociace taijiquan přes pražské lekce Taichi Asociace ČR až po centrum Wudang, které učí v Praze od roku 1990.

Plážový bar versus poušť

Beseda s Krbovou proběhla 27. května v baru King Size v Tigaki na Kosu. Herečka přijela, vyprávěla o poušti a Tuarézích. Publikum v plážových šatech poslouchalo ženu, která ještě nedávno řešila, jestli jí dvě balení ubrousků vystačí na celý týden. Právě ten kontrast je na celém příběhu nejcennější. Krbová nedokazuje, že věk je jen číslo, to je klišé, které nic neříká. Dokazuje něco konkrétnějšího: že komfort je volba, ne nutnost. A že dvanáct kilo na zádech může člověku ukázat víc než all-inclusive za třicet tisíc.

Článek Týden bez sprchy s batohem vážícím 12 kilo. Ljuba Krbová v 67 letech cestuje tak, že by to vzdal i dvacátník se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Manželé propadli kouzlu japonských zahrad

Představitelka chůvy La Mad z oblíbené pohádky Lotrando a Zubejda je manželkou spisovatele Ondřeje Neffa. Kouzlu Asie propadli oba, a tak se rozhodli, že si exotický ráj vybudují i ve svém domově na okraji Prahy nedaleko Vraného nad Vltavou. Jejich útulný dům obklopuje pečlivě upravená zahrada v japonském stylu, kterou přes dvacet let ladí k obrazu svému. „Oba dva jsme do japonských zahrad takzvaně zažraní,“ cituje Krbovou server Novinky.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Ljuba Krbová (@ljubakrbova)

Na svou pýchu, kde nechybí malé ani obří kameny, chodníčky, potůček, hluboké jezírko, v němž se dá koupat s kapry, několik studánek a pítek, můstek, altán, pečlivě zastřižené jehličnany i bonsaje, mají manželé skvělý výhled z obýváku svého malého domku. „To je náš celoroční televizní program. Už při stavbě domu to tak bylo myšleno. I když nemít televizi nebyl nějaký vzdor, ale při stěhování najednou televize nebyla a pak už jsme zjistili, že ji nepostrádáme,“ svěřila se herečka.

Kvůli koníčku jezdí až do Číny

Kolem domku je zděný plot, který páru poskytuje soukromí. Je to prý také typický rys japonské zahrady. „Vznikl nám tak, jak říkávám, pokoj navíc. Když to počasí umožňuje, na zahradě vlastně žijeme. V altánu nejraději snídáme,“ podotkla Krbová. Slabost pro východní kulturu i filosofii získali manželé díky sportu. Zatímco Neff se věnoval karate, herečka propadla mimo jiné i čínskému bojovému umění wu-shu, ke kterému se dostala přes taj-či. Aby se v něm zdokonalila, jezdí dokonce do Číny. „Líbí se mi hlavně kung-fu sestavy, které jsou velmi dynamické,“ přiznala herečka webu Extra.

Právě díky pohybu si herečka ve svých sedmašedesáti letech udržuje mladistvý vzhled. Služeb estetické medicíny zatím nevyužila. „Myslím si, že obličejová jóga je mnohem lepší než nějaké drastické zásahy do obličeje. Já sportuji a vím, že když se tělo pravidelně cvičí, tak vám vydrží, to samé platí i u obličeje,“ prozradila serveru Krbová, která už je babičkou. „V jistém věku je důležité, aby žena o sebe dbala. Nejdůležitější je samozřejmě pohyb a práce. Člověk se nesmí rozkejsnout. Já i ráda pracuji s mladými lidmi, oni člověka nutí být v obraze a neustrnout. Ale pohyb je alfa a omega,“ dodala.

Článek Ljuba Krbová propadla kouzlu Asie. Vybudovala si japonskou zahradu, která je vlastně další místností jejího domova se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

V kondici ji udržuje tai chi a kung-fu

Ljuba Krbová patří mezi nejoblíbenější české herečky. Diváci ji mohou vídat nejen v divadlech, kde hostuje, ale také v televizi. Téměř denně se objevuje na obrazovkách v roli Aničky v nekonečném nováckém seriálu Ulice. Tam hraje dobrosrdečnou ženu, která by se nejraději pro všechny rozdala, občas ovšem zapomíná na sebe.

Co se ale týká osobního života, tam si na své koníčky čas udělá. Je velice aktivní, k tomu jí pomáhají také její vnoučata, s nimiž velice ráda tráví čas. Čemu ovšem zcela propadla, je východní kultura. „Cvičím tai chi, ale také kung-fu. Běhám se svými dvěma ohařkami a docela dost pracuji. Kolikrát zjistím až večer, že jsem pořádně nejedla,“ prozradila svůj recept na štíhlou postavu Ljuba Krbová.

Redakce VIPživot se zeptala zkušené fitness trenérky Sabiny Šafránkové, jaký názor má na hubnutí a udržení se fit ve vyšším věku. „Jakýkoli pohyb v tomto věku je zdraví prospěšný. A pokud je to navíc něco, co nás baví, je to ideální kombinace, jak se udržet v kondici. Ovšem nic se nesmí přehánět a každodenní náročné tréninky mohou více uškodit než pomoci, proto je potřeba dbát na rovnováhu a dopřát si potřebný odpočinek, který tělo vyžaduje,“ sdělila.

Recepty Dany Morávkové i Jany Švandové

Co se týká hubnutí, tam hraje velkou roli nejen pohyb, ale právě i úprava jídelníčku. Redakce VIPživot se zajímala také o další celebrity, které na svůj věk nevypadají a i ve vyšším věku se rozhodly hubnout. V poslední době si diváci jistě všimli proměny Dany Morávkové, které shozené kilogramy velice sluší. Úbytku hmotnosti dosáhla díky přerušovanému půstu.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Dana Morávková (@danamoravkovaofficial)

„Stále ho držím. Opravdu jsem začínala jíst ve dvanáct a budu končit v šest. Není to pro každého, ať si to každý udělá podle sebe,“ prozradila Morávková webu Super. Dodala také, že se vejde do oblečení, které nosila před mnoha lety. Jednoznačně vypadá skvěle a také se tak dle svých slov cítí, což je důležité.

Na svůj věk nevypadá ani Jana Švandová, která letos oslavila již osmasedmdesáté narozeniny. „Když mám volno, tak dělám něco pro sebe. Jdu na masáž, na kosmetiku, na golf, zaplavat si a zacvičit,“ svěřila se webu Extra Švandová. Také ráda cestuje, musí mít ovšem čas i na dobití energie. „Člověk má slavit to, že je zdravý, že žije, že má kolem sebe bezvadný lidi, spoustu přátel, prima rodinu a hezkou práci,“ dodala blonďatá herečka s optimismem.

Článek Proč i v 67 letech vypadá skvěle: Ljuba Krbová rozhodně nesedí na zadku. Za její postavou je tvrdá dřina se nejdříve objevil na VIPživot.cz.