Dětství za zámeckými zdmi

Ludmila Roubíková přišla na svět 4. ledna 1919 ve Vrchlabí. Její otec Tomáš Roubík sloužil jako kastelán tamního zámku a rodina bydlela přímo v jeho budově. Dnes v renesančním zámku sídlí Správa Krkonošského národního parku, tehdy to byl domov malé Lídy, prostředí plné disciplíny, služebních povinností a vzdálené od pražského kulturního ruchu. O tom, jak přesně zámecké dětství formovalo její pozdější herecký naturel. Její cesta k divadlu nevedla přes konzervatoř ani DAMU. Vedla přes válku a její konec.

Konkurz místo školy, oblastní scény místo Prahy

Po druhé světové válce uspěla Roubíková v konkurzu do divadla v Mostě. Byl to začátek patnáctiletého putování po oblastních souborech, které jí nahradilo formální vzdělání. Mladá Boleslav, Žižkov, Libeň, Benešov, zájezdový soubor Ústředního divadla československé armády, Pardubice; každá štace přidala kus řemesla. Teprve ve svých jedenačtyřiceti letech získala stálé angažmá v pražském Divadle E. F. Buriana. Před kamerou se poprvé mihla už v roce 1957 v krátkém filmu Parta nezradí…?, první celovečerní snímek Žižkovská romance přišel o rok později. Pravidelná filmová a televizní práce se ale rozběhla až po přesunu do Prahy.

Co režiséry přitahovalo? Výrazný hlas, ostře řezané rysy a talent proměnit třicetivteřinový výstup v postavu, kterou si divák odnese z kina. Nebyla to noblesní dáma ani velká tragédka. Její doménou byly všednodenní figury: kuchařky, správcové, rekreantky, uklízečky. V pohádkách a televizních inscenacích jim občas dodala lidštější tón, ale základní rejstřík zůstával: ráznost, úsečnost, přísnost.

Žena za maskou semetrik

Kontrast mezi Roubíkovou na plátně a Roubíkovou v životě byl podle vzpomínek kolegů propastný. Herečka Jaroslava Obermaierová, která ji znala osobně, ji popsala jako velmi hodnou, citlivou a štědrou ženu. Posílala peníze na charitu, darovala krev a k dětem svých přátel měla téměř mateřský vztah. Vlastní děti neměla. Krátké manželství skončilo rozvodem a žádost o adopci jí podle Obermaierové zamítli s odůvodněním, že žije sama. K tomu se přidalo trauma z tragické dopravní nehody, jejíž byla svědkem. Od té doby měla panický strach z cestování autem.

Lída Roubíková zemřela v srpnu 1991. Bylo jí dvaasedmdesát let. Pohřbena je na Olšanských hřbitovech v Praze. Co následovalo po její smrti, patří k nejsmutnějším kapitolám příběhu. Když Obermaierová s notářem vstoupili do jejího bytu, zjistili, že byl vykraden. Chyběl kožich, zlato i drobnosti, které Roubíková odkázala blízkým. Kdo za krádeží stál, není jasné. Její filmografie na FDb čítá desítky titulů. Roubíková celý život hrála ženy, které nikomu nic nedarovaly. Ironií je, že přesně takový byl i osud k ní.

Článek Vyrůstala na zámku, hereckou školu neměla. Lída Roubíková okouzlila režiséry talentem, osud jí ale nic nedaroval se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Protivná na plátně, anděl v zákulisí

Lída Roubíková se narodila 2. června 1919 v Mostě. K herectví ji to táhlo odmalička, a nakonec se mu věnovala celý profesní život. Od roku 1960 až do odchodu do důchodu v roce 1988 působila v pražském Divadle E. F. Buriana, kde ještě poté hostovala. Ve filmu a televizi se specializovala na role, které by si málokdo přál potkat v reálu: hádavé sousedky, nerudné tetičky, protivné rekreantky. Nejslavnější z nich je bezpochyby paní Dernáčková ve snímku Homolka a tobolka, závěrečném dílu trilogie, kterou Národní filmový archiv řadí mezi předzvěsti normalizační vlny komedií zesměšňujících měšťácké přežitky.

Jenže ta žena, která na plátně tak přesvědčivě ztělesňovala lidskou nepříjemnost, byla v soukromí jejím pravým opakem. Miriam Kantorková ji pro deník Blesk popsala jako „obrovského lidumila“, vstřícnou, soucitnou, vždy ochotnou pomoci. Obermaierová vzpomínala pro Listy města Most, jak Roubíková pravidelně posílala peníze na charitu, chodila darovat krev a měla mimořádně blízký vztah k jejímu synovi. Kontrast mezi veřejným obrazem a skutečnou povahou byl u ní tak ostrý, že by vydal na samostatnou roli.

Krátké manželství a marná touha po dítěti

Soukromý život Roubíkové vypadal jako scénář, který by odmítla hrát. Vdala se jednou, za muže jménem Karel, který pracoval v chemických závodech v Litvínově a ve volném čase vedl amatérský divadelní soubor. Manželství trvalo jen několik měsíců. Přesný důvod rozvodu veřejně doložen není, ale podle dostupných svědectví to pro ni byla tak trpká zkušenost, že si dalšího partnera už nepustila k tělu.

Děti přitom chtěla. Obermaierová vzpomínala, že se Roubíková pokoušela adoptovat dítě, ale „nedovolili jí to, protože byla sama“. Nejde přitom o pouhou svévoli úředníků. Tehdejší zákon o rodině č. 94/1963 Sb. v § 74 stanovil, že nezrušitelně osvojit dítě mohou primárně manželé. Osamělá osoba přicházela v úvahu jen výjimečně, pokud pro to existovaly zvláštní předpoklady. Svobodná herečka bez rodinného zázemí do výjimky zjevně nespadla. Pro srovnání: ani dnešní občanský zákoník na tom není zásadně jinak, osvojiteli jsou primárně manželé, „jiná osoba“ je i dnes zákonnou výjimkou.

Výsledek? Kolem Lídy, jak říkala Obermaierová, „vlastně nebyla ani noha“. Měla přátele v branži, měla kolegy, kteří ji měli rádi. Ale neměla nikoho, kdo by za ni nesl právní nebo každodenní odpovědnost. Sociální kapitál v profesi není totéž, co rodinná síť.

Panický strach a osamělý konec

K osobním ranám se přidala ještě jedna, méně známá. Roubíková byla svědkem tragické dopravní nehody a od té doby měla panickou hrůzu z jízdy autem. Na natáčení ji vozil jediný vybraný barrandovský řidič, kterému důvěřovala. S nikým jiným do auta nesedla.

Po odchodu do důchodu žila v Praze sama. 11. srpna 1991 ji zabil masivní infarkt. Nebylo komu zavolat o pomoc.

Co zmizelo z bytu a proč to „šlo do ztracena“

Roubíková po sobě zanechala závěť. Obermaierové odkázala mimo jiné malý stolek se židličkou a cibulový servis, věci, které měly osobní hodnotu. Když ale Obermaierová přišla do bytu s notářem, našla ho vybraný. Chyběl kožich, zlato, zmizely i odkázané předměty. Podle jejího svědectví za tím stáli sousedé.

„Chtěli jsme to žalovat, ale těsně po revoluci to šlo nějak do ztracena,“ popsala Obermaierová. Veřejně doložený výsledek trestního ani občanskoprávního řízení se nepodařilo dohledat. Případ zůstává jen ve vzpomínkách kolegyně.

Redakce VIPŽivot se zajímala o to, jak by situace vypadala dne. A bylo by tomu rozhodně jinak, při nejmenším formálně. Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele a nabytí dědictví potvrzuje soud v řízení o pozůstalosti, které vede notář jako soudní komisař. Odnášení věcí z bytu zemřelého bez souhlasu oprávněných osob může naplnit znaky krádeže podle § 205 trestního zákoníku. A pokud by někdo oprávněným osobám bránil v přístupu do bytu, třeba výměnou zámků, judikatura Nejvyššího soudu to vykládá jako možný neoprávněný zásah do práva k bytu podle § 208. Praktická rada pro každého, kdo se ocitne v podobné situaci: volat policii, informovat notáře vedoucího pozůstalost, nechat věci sepsat.

Kredit bez ochranné sítě

Příběh Lídy Roubíkové není jen o kontrastu mezi filmovou semetrikou a skutečným andělem. Je o tom, jak snadno může člověk s obrovským lidským kreditem skončit bez ochrany, pokud nemá nejbližší rodinné vazby. Kolegové ji milovali, diváci ji znali, charita od ní dostávala peníze. Ale v momentě, kdy zemřela, nebyl nikdo, kdo by zamkl dveře jejího bytu dřív než sousedé.

Článek Lída Roubíková: Pro druhé by se rozkrájela, neměla manžela ani děti. Když zemřela, sousedé jí vykradli byt se nejdříve objevil na VIPživot.cz.