Půl roku pod jednou střechou

Rozvod byl veřejně potvrzen v listopadu 2019. Jenže Ryška a Podzimek se z bytu nerozprchli hned. Ještě zhruba půl roku sdíleli společnou domácnost, a podle herečky to nebylo z nouze, ale z volby. „Když jsme se rozhodli jít od sebe, všechno z nás spadlo,“ popsala. Napětí posledních měsíců manželství vystřídal klid. Společně „trávili smutek“, jak to sama nazvala, a začali spolu znovu komunikovat, tentokrát upřímněji než předtím. České právo takový scénář nijak nevylučuje. Portál justice u nesporného rozvodu požaduje, aby manželé déle než šest měsíců „spolu nežili“, ale to neznamená nutně odlišnou adresu.

Doporučení, která změnila dva životy

V tom půlroce společného dožívání přišla debata, která celý příběh posouvá z kategorie „civilizovaný rozvod“ do skutečně neobvyklé polohy. Podzimek své bývalé ženě navrhl, aby dala šanci Honzovi, společnému kamarádovi z folklorního prostředí v Rožnově pod Radhoštěm. Herečka přiznala, že Jan Ryška byl její „platonická láska už dávno“. Exmanžel to zjevně věděl. Kristýna na oplátku vyjádřila jediné přání: „Aby hlavně nebyl s žádnou herečkou.“ To nevyšlo. Podzimek se později oženil s herečkou Evou Josefíkovou.

Vznikla tak konstelace, která baví český bulvár dodnes: dvě herečky, které v krátkém časovém úseku nosily totéž příjmení po tomtéž muži. Ryška na to reaguje bez zášti. „Evičku mám ráda,“ řekla v jednom z rozhovorů. Josefíková sama situaci veřejně detailně nekomentovala. Co stojí za tím klidem? V rozhovoru pro ProŽeny.cz to Ryška shrnula jednoduše: „Nebyla mezi námi žádná křivda. Prostě to jen nevyšlo.“ Neměli spolu děti, nebylo o co bojovat. A Podzimek podle ní „umí dobře pracovat se svým egem“. Žádný konkrétní skandál, žádná nevěra, jen tiché zjištění, že to dál nemá smysl.

Honza z Radhoště

Jan Ryška není jen „kamarád doporučený exmanželem“. Je to člověk pevně zakořeněný ve valašském folkloru, vedoucí taneční složky souboru Radhošť v Rožnově pod Radhoštěm. Právě přes folklorní scénu se s Kristýnou znali. Po rozvodu se herečka vrátila na Valašsko a jejich cesty se propojily znovu, tentokrát jinak. Časová osa mluví jasně: rozvod potvrzen v listopadu 2019, syn Antonín se narodil v září 2020. Z platonické lásky se stal vztah v řádu měsíců. V roce 2022 následovala svatba. Kristýna si vzala příjmení Ryška, a krátce poté se vdala i Eva Josefíková za Podzimka, čímž se na pár týdnů stala Evou Podzimkovou.

Čtyři hodiny vlakem jako kancelář

Rozhodnutí žít v Rožnově pod Radhoštěm zní pro herečku, jejíž práce vzniká převážně v Praze, jako logistická noční můra. Ryška pendluje zhruba patnáctkrát měsíčně. Cesta trvá asi čtyři hodiny a vlak jí slouží jako mobilní kancelář: čte scénáře, odpovídá na maily, připravuje se na natáčení.

Klíčem je podle ní několik věcí:

• Plánování dopředu – kumuluje schůzky a natáčecí dny, aby minimalizovala počet cest.
• Schopnost říkat ne – ne každá nabídka stojí za osm hodin ve vlaku.
• Rodinné zázemí – tři „funkční babičky“ a manžel, kterého označuje za „obrovského držáka“.
• Malý byt v Praze – na přespání, když se natáčení protáhne.

„Bez skvělého muže bych tu práci dělat nemohla,“ řekla v rozhovoru pro Novinky.cz. Život v Rožnově nebyl kompromis vynucený okolnostmi, byl to vědomý výběr. A ten výběr funguje právě proto, že za ním stojí konkrétní systém, ne romantická představa o venkovské idyle.

Článek Žádné hádky či zlá krev, exmanžel jí dokonce po rozchodu doporučil kamaráda. Ryška popsala rozvod, jaký v Česku nemá obdoby se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Covid jako spouštěč, Beskydy jako odpověď

Stěhování proběhlo kolem let 2020–2021, v době, kdy pandemie zastavila natáčení i společenský kolotoč. Ryška tehdy zjistila, že jí pražský tlak (povinnost být vidět, chodit na akce, neustále něco dokazovat) vlastně nechybí. V Rožnově má kořeny, rodinu, a hlavně pocit, že tu dává větší smysl vychovávat děti. „Stěhovali jsme se v covidu,“ řekla v rozhovoru pro ProŽeny.cz, s tím, že pokud by nový model nefungoval, vrátí se zpátky. Nevrátila se. Dnes říká, že se jí do Prahy spíš nechce, než chce. Z rozhovorů vyplývá obraz rodinného zázemí, odkud je „za chvíli v lese, v kopcích“. Místo pražského bytu prostor, kde se potkává širší rodina a kde tempo dne neurčuje pracovní kalendář metropole.

Patnáctkrát měsíčně: logistika, ne romantika

Během natáčení Zlaté labutě dosáhl její dojížděcí režim vrcholu, zhruba patnáct cest do Prahy za měsíc. Cesta jedním směrem trvá přibližně čtyři hodiny: kolem tří a půl hodiny vlakem z Prahy do Valašského Meziříčí přímým spojem Valašský expres, plus dalších dvacet až pětadvacet minut lokální tratí nebo autem do Rožnova. Sama přiznává, že v nejintenzivnějších obdobích měla pocit, že „žije ve vlaku“.

Klíčové je, že nejde o každodenní pendlování. Ryška pracuje v blocích:

• Když už jede do Prahy, naskládá na jeden den maximum povinností: natáčení, schůzky, maily.
• Odjezdy ve čtyři ráno nejsou výjimkou, ale kalkulovanou součástí plánu.
• Mezi bloky zůstává v Rožnově, kde se věnuje rodině a přípravě.

Tento model funguje proto, že herecká práce je ze své podstaty projektová. Ryška nejezdí do kanceláře na osm hodin denně, skládá zakázky, a mezi nimi má prostor dýchat. Bez toho by čtyřhodinová cesta nedávala smysl.

Kupé jako kancelář

Vlak pro ni není mrtvý čas. Opakovaně mluví o tom, že si v kupé zřídila „svou kancelář“. Konkrétně: čte scénáře, učí se texty rolí, vyřizuje pracovní korespondenci, poslouchá podcasty. Knihu si prý bere taky, ale otevře ji málokdy, pracovní povinnosti mají přednost. Čtyři hodiny v sedačce tak paradoxně fungují produktivněji než stejný čas strávený v Praze, kde by ji rozptylovaly schůzky a společenské povinnosti. Za zmínku stojí, že aktuální jízdní řády ČD evidují na lince Valašského expresu dlouhodobé výluky, takže spolehlivost spojení vyžaduje průběžné sledování a rezervy v plánování. Ryška sama přiznává, že z Rožnova do Valašského Meziříčí často jede autem, protože lokální vlaky nejezdí tak často, jak by potřebovala.

Zázemí, bez kterého by to nešlo

Celý systém stojí na jednom pilíři, o kterém Ryška mluví otevřeně: rodina. Manžel a „tři funkční babičky“; bez nich by model nefungoval. Když je pryč na natáčení, domácnost běží dál. Zároveň nepředstírá, že je to bezbolestné. Přiznává, že její muž při intenzivních obdobích „trochu trpí“ a že dlouhá nepřítomnost zatěžuje vztah.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Kristýna Ryška Official (@kristyna_ryska_official)

Ryška není jediná česká herečka, která zvolila život mimo Prahu. Lucie Polišenská rekonstruuje statek za městem, Barbora Seidlová žije a tvoří v Brně a na natáčení dojíždí. Mimopražské bydlení u herců není rarita, liší se jen vzdálenost a ochota obětovat čas na cestě.

Co z toho plyne pro ostatní

Příběh Kristýny Ryšky ukazuje, že pražská adresa není podmínkou viditelné kariéry. Ale ukazuje taky cenu, kterou to stojí: čtyři hodiny jedním směrem, budíky ve čtyři ráno, měsíce, kdy je člověk víc ve vlaku než doma. Funguje to za specifických podmínek: projektová práce, silné rodinné zázemí, schopnost říkat „ne“ a disciplína v plánování. Univerzální návod to není. Ryška si ale svůj model neidealizuje, a právě proto působí věrohodně. Z Rožnova vidí Beskydy, ne pražské premiéry. A zatím jí to stačí.

Článek Kristýna Ryška nechala pražský byt a koupila dům v Rožnově. Na natáčení jezdí vlakem, v kupé se učí role se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Co přesně Ryška kolegům vytkla

Nejmenovala nikoho. Žádné příjmení, žádný konkrétní štáb, žádná produkce. Přesto její slova v podcastu Čestmíra Strakatého rezonovala. Mluvila o „pseudocelebritách“, kolem nichž okolí chodí jako po špičkách, a právě z toho privilegovaného prostředí podle ní vyrůstá nepokorné, neuctivé chování. Kolegové si prý „vymýšlejí páté přes deváté“ a přicházejí s nesmyslnými požadavky.

Podstatné je, kam její kritika míří. Ne na jednotlivce, ale na systém, který takové chování spoluvytváří a toleruje. Produkce chrání rozjetý projekt, známé jméno má marketingovou hodnotu, výměna herce stojí čas i peníze. A tak se našlapuje dál. Ryška to vnímá jako začarovaný kruh, a vadí jí, že se o něm nemluví.

Lvice bez zakázek

V rozhovoru pro Reflex to v květnu 2026 shrnula jednou větou: „Po Českém lvu přišlo ticho. Spíš mi odpadají práce, než aby přibývaly.“ Plánovaná čtyřměsíční pauza se protáhla na osm měsíců. Sama opatrně přiznává, že se na ní „trošku naplňuje“ pověra o prokletí Českého lva, a vzápětí dodává, že to s cenou možná vůbec nesouvisí.

Paradox to ale je. Ryška má za sebou cestu, kterou by jí leckdo záviděl. Odchod z Ulice, který zpětně popisuje jako „nejhorší rozhodnutí svého života“, se nakonec ukázal jako správný krok. Po něm přišly role v Metanolu, Guru, Zlaté labuti, Králi Šumavy, Studně i Stvůrách. A teď hlavní role v kriminálním seriálu Inspekce po boku Vojtěcha Dyka a Martina Fingera. Jenže mezi projekty zeje ticho, které žádná cena nezaplní.

Servírka s nadhledem, ne s pózou

Ryška ale neříká jen to, co jí vadí. Říká i to, co jí pomáhá. A tady její příběh přestává být branžovou stížností a začíná být něčím zajímavějším.

Práce za barem (servírka v hospodě, obsluha v kavárně) pro ni není nouzové řešení. Je to vědomá protibublina. V rozhovoru pro Novinky, který neunikl pozornosti naší Redakce VIPŽivot, to vysvětlila třemi způsoby: řeší tam normální, nehvězdné problémy, zbavuje ji to falešného pocitu výlučnosti a vrací ji „na zem“, protože v hospodě nikomu nepomůže, že má doma sošku. V květnu 2026 zmínila, že od barové práce odešla a chce se víc věnovat workshopům s dětmi.

Nejde o exotickou historku pro bulvár. Jde o systémový rys profese. Podle studie Institutu umění herci bez stálého angažmá v Česku fungují jako OSVČ, pracují po projektech a často kombinují uměleckou činnost s mimouměleckými příjmy. Herecká asociace dokonce mezi svými službami výslovně uvádí sociální výpomoc v tíživé situaci. Nejistota není výmysl jedné herečky. Je to norma.

Odvaha, frustrace, nebo obojí?

Nabízí se otázka: mluví Ryška z pozice odvahy, nebo z frustrace člověka, kterému zrovna nikdo nevolá? Nejpoctivější odpověď zní: obojí. Odstup od showbyznysu, pocit nepatřičnosti mezi extrovertními kolegy a potřebu uzemnění popisuje dlouhodobě, ne až po aktuální pauze. Zároveň je ale těžké oddělit systémovou kritiku od osobní zkušenosti člověka, který právě prožívá osmiměsíční ticho.

V malém českém projektovém trhu, kde se herci na volné noze znají a vztahy rozhodují o obsazení, je veřejná kritika vždycky risk. Ryška si ho ale pojistila tím, že nikoho nejmenovala a mířila na mechanismus, ne na osobu. Větší vliv na její další nabídky budou mít typové obsazení, počet vznikajících projektů a aktuální poptávka po rolích než jeden rozhovor v podcastu.

Proč její slova rezonují víc než obvyklé branžové stesky

Český showbyznys má s otevřeností problém. Herci na volné noze jsou závislí na dalším obsazení, a tak se většina drží diplomacie. Ryška ne. A právě proto, že mluví z pozice čerstvé laureátky (ne z pozice zapomenuté tváře), její slova mají jinou váhu. Ukazuje rozpor, který branže zná, ale nechce pojmenovávat: veřejná prestiž a zákulisní křehkost profese existují vedle sebe, často u téhož člověka ve stejném měsíci.

Sošku Českého lva má doma. Workshopy s dětmi před sebou. A telefon, který zatím nezvoní tak často, jak by si zasloužila.

Článek Chybí jim pokora, vymýšlejí si: Kristýna Ryška si rýpla do hereckých kolegů a stále řeší nedostatek pracovních nabídek se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Sošku máš, práci ne

Český lev za vedlejší ženský herecký výkon v seriálovém díle putoval letos ke Kristýně Ryšce za roli v projektu Král Šumavy 2 – Agent chodec. Ceremoniál proběhl 14. března, média gratulovala, kolegové tleskali. Jenže někdy mezi slavnostním večerem a květnovou premiérou Inspekce se stalo to, čeho se herci bojí víc než špatné kritiky: jedna konkrétní nabídka, se kterou počítala, odpadla. Důvod nebyl zveřejněn.

Ryška situaci neprezentuje jako konec kariéry. Spíš jako potvrzení toho, co říká už roky, že v českém herectví se s každým projektem začíná od nuly. „Člověk si myslí, že po takové ceně bude líp, a ono to tak automaticky nefunguje,“ parafrázovala svůj pocit.

Strach ze zapomnění není nový

Kdo sleduje Ryščiny rozhovory, ví, že o profesní nejistotě mluvila dávno před Lvem. Už v lednu 2025, na premiéře filmu Studna, přiznala obavu ze zapomnění, stačí prý tři týdny bez natáčení a nervozita přijde. V březnu 2026, týden po ceremoniálu, popisovala přeplněný trh: hodně hereček, omezený počet projektů, nutnost vybojovat si každou další roli znovu.

Její poslední dva roky přitom vypadaly jako rozjetý vlak:

• Král Šumavy (oceněná role)
• Studna
• Zlatá labuť
• Jedna rodina
• Mozaika

Rozdíl mezi „před Lvem“ a „po Lvu“ tedy není propast mezi prací a prázdnem. Je to spíš posun od rozjeté viditelnosti k vyššímu pocitu nejistoty, a k jedné konkrétní díře v diáři.

Prokletí, nebo pověra?

Pojem „Oscar curse“ koluje v Hollywoodu desítky let. Akademická studie publikovaná v Organization Science ale obecný profesní propad po nominaci nebo výhře neprokázala, šlo spíš o mýtus než o měřitelný vzorec. Pro české prostředí srovnatelná data neexistují. Nikdo systematicky nezkoumal, jestli držitelé Českého lva po ceremoniálu skutečně pracují méně, nebo jestli jen víc vnímají kontrast mezi veřejným triumfem a běžnou branžovou nejistotou.

Podle nás jde u Ryšky právě o ten kontrast. Cena zvýší symbolický status, ale neodstraní strukturální podmínky oboru, omezený počet českých produkcí, silnou konkurenci a fakt, že herec je v podstatě na volné noze závislý na rozhodnutí režiséra a producenta.

Co dělá, když nehraje

Ryška mezitím našla ventil mimo kameru. Chodí pomáhat kamarádce do šicí dílny, manuální práci popisuje jako „čistírnu hlavy“. Není to rezignace, spíš pragmatický způsob, jak přežít období, kdy telefon nezvoní tak často, jak by člověk po zlaté sošce čekal.

A telefon přitom úplně němý není. Už 22. března mluvila o květnovém natáčení pro Českou televizi a o práci na podzim. A především: od 22. května 2026 běží na Prima+ osmidílný seriál Inspekce, kde Ryška hraje analytickou vyšetřovatelku Danu Majerovou po boku Vojtěcha Dyka a Martina Fingera. Projekt částečně inspirovaný skutečnými případy GIBS je pro ni aktuálně největší povýherní vizitkou.

Cena jako zrcadlo, ne jako pojistka

Český lev v tuzemské branži funguje jako silný symbol uznání. Otevírá dveře do rozhovorů, na titulní strany, do povědomí diváků. Co neotevírá, je garance plynulé zaměstnanosti. Ryška to ví a říká to nahlas, což je možná cennější než samotná soška.

Její „prokletí“ nakonec vypadá spíš jako střízlivý popis reality člověka na volné noze v malém trhu. Jeden výpadek, jedna díra, jeden okamžik pochybností, a pak zase práce. Inspekce už běží, podzim se plní. Ticho bylo krátké. Ale strach z něj zůstává.

Článek Získala Českého lva a najednou ticho. Ryška nemá práci a mluví o prokletí, které zná každý herec se nejdříve objevil na VIPživot.cz.