Co se vlastně stalo v té restauraci

Historku měl vyprávět režisér filmu Otakar Fuka. Podle něj po skončení natáčecího dne Kodet pozval Dítěte a Josefa Vinkláře na skleničku. Prohlásil, že platí on. Objednal láhev nejlepšího šampaňského. Vinklář pak musel odjet kvůli divadelnímu představení, ale Kodet Dítěte přemluvil, ať zůstane. Přidal objednávku dražšího jídla. Teprve ve chvíli, kdy číšník přinesl účet, Kodet zjistil, nebo přiznal, že u sebe nemá peníze. Celou útratu musel pokrýt Dítě. Podle Prima COOL Kodet dluh splatil do tří dnů, a to včetně spropitného. Jenže škoda už byla napáchaná.

Dva herecké světy, které se srazily

Síla téhle historky není ve výši účtu. Je v tom, co odhalila o dvou naprosto odlišných povahách. Jiří Kodet pocházel z výrazného uměleckého rodu, od roku 1966 byl spojený s Činoherním klubem, později přešel do Národního divadla. Kolegové ho znali jako bohéma a gurmána, člověka, od kterého velkorysé pozvání a objednávka nejlepšího šampaňského nepůsobily nijak překvapivě. Kodet žil naplno a utrácení bral jako součást životního stylu. Zdeněk Dítě byl jiný případ. Starší, etablovaný filmový a divadelní herec, který prošel Divadlem na Vinohradech i Realistickým divadlem a ve filmu ztvárnil téměř osm desítek rolí.

Mezi kolegy ale platil za vyhlášeného šetřílka. Nosil si na natáčení vlastní svačiny, držel si pevný rozpočet a každou korunu obracel dvakrát. Být proti své vůli dotlačen k zaplacení cizího, navíc záměrně drahého účtu, to pro něj nebylo drobné nedorozumění. Bylo to ponížení. Fuka sám připouštěl, že si nebyl jistý, jestli nešlo o promyšlenou „boudu“ na známého škudlila. Důkaz pro jednu ani druhou verzi neexistuje. Co ale existuje, je výsledek: Dítě s Kodetem podle dostupných vzpomínek už nikdy nepromluvil.

Film, který přežil svůj vlastní skandál

Pátek není svátek měl premiéru 14. března 1980. Režisér Fuka v něm vytvořil komunální satiru, která s lehkostí a přesností zachytila každodennost normalizace: shánění, chataření, pracovní improvizaci, maloměšťácké ambice. Akademik Petr Lozoviuk ve studii pro Národopisnou revue film zařadil mezi snímky, které dodnes fungují jako autentický pramen ke kultuře každodennosti reálného socialismu. A televizní programátoři mu dávají za pravdu. Film s Petrem Kostkou a Jorgou Kotrbovou se opakovaně vrací na české obrazovky. A dočkal se i pokračování s názvem V podstatě jsme normální.

Zákulisní roztržky na natáčení nejsou nic výjimečného. Herci se hádají o repliky, režiséři o záběry, produkce o rozpočty. Ale případ Kodet–Dítě je jiný právě svou banalitou. Nešlo o tvůrčí spor, nešlo o žárlivost na roli, nešlo o ideologický konflikt. Šlo o účet v restauraci. Podle nás je to přesně důvod, proč historka přežila čtyři dekády. Ukazuje, že vztahy mezi lidmi, i těmi, kteří spolu stojí před kamerou, neničí velká dramata. Ničí je drobná selhání důvěry. Kodet peníze vrátil. Dítě je přijal. Ale něco mezi nimi se už nikdy nespravilo. Vrácená bankovka s dýškem nestačila na to, aby smazala pocit, že byl někdo využit.

Článek Objednal láhev nejlepšího šampaňského a pak řekl, že nemá peníze. Kodet s Dítětem se od té doby nebavili se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Pekařův vnuk na jevišti

Rodová linie vypadá jinak, než jak ji Kodet rád prezentoval. Jeho dědeček Jiří Steimar se podle profilu na portálu Adopce významných hrobů narodil v rodině pekaře. Z pekařského syna se ovšem stal herec, a to herec výrazný, který dal základ umělecké dynastii. Kodetova matka Jiřina Steimarová patřila k předním českým herečkám své doby. Modrou krev ale v rodokmenu nenajdete.

Karel Hvížďala Steimara přímo označuje za „pekařského syna“. Kodet to věděl. A přesto si celý život budoval obraz aristokrata. Jak poznamenal rozhlasový portrét na Dvojce, „cítil se být aristokratem“ a na aristokratickém vystupování si zakládal, i když šlechtický původ doložený nebyl. Bavilo ho, když o něm říkali, že je snob. Nebránil se tomu. Živil to.

Maska, která chránila křehké nitro

Proč si herec, jehož talent nepotřeboval žádnou berličku, vyráběl tak propracovanou osobní mytologii? Odpověď se skrývá v dětství, které nebylo ani zdaleka aristokratické.

Kodetovi rodiče se rozešli, malý Jiří pendloval mezi dvěma domácnostmi. Když jeho nevlastní otec emigroval, dopadly na rodinu důsledky typické pro padesátá léta: Kodeta vyhodili z gymnázia. Na DAMU se dostával s obtížemi. A v hereckém rejstříku u něj komunisté vedli poznámku „jen malé a záporné role“, zatímco v televizi měl úplný zákaz. Pro mladého herce s ambicemi to byla systematická devastace.

Dcera Barbora Kodetová v rozhovoru pro Český rozhlas mluví o „obrovské bolesti a zranitelnosti jeho duše“, o výbušnosti, za kterou se skrývala melancholie. Sebestylizace mohla být obranným mechanismem člověka, kterému systém opakovaně říkal, že nestojí za nic. Aristokratická maska chránila křehké nitro. Fanfarónství krylo rány.

Herec, kterého film dlouho nechtěl

Zatímco na jevišti Činoherního klubu Kodet rostl v zásadních rolích (Jáša ve Višňovém sadu, Chlestakov v Revizorovi, učitel v Rackovi), filmový průmysl ho tlačil do typových epizod. Kačer výslovně psal, že se „po těžkých začátcích vypracoval“, ale ta cesta trvala desetiletí.

Ironický detail: roli Limonádového Joea měl původně hrát právě Kodet. Jenže jeho vlastní matka Jiřina Steimarová doporučila režisérovi Oldřichu Lipskému kolegu z karlínského divadla Karla Fialu jako vhodnější typ. Fiala přinesl operetní lehkost a sladký úsměv. Kodet by postavu podle nás posunul k ironii a aristokratické strohosti, ale o tom se už můžeme jen dohadovat.

Pelíšky: když se maska stala rolí

Skutečný průlom přišel až v šedesáti letech. Hřebejkovy Pelíšky daly Kodetovi prostor pro něco, co uměl líp než kdokoli jiný: zahrát člověka, který svou zranitelnost ukrývá za neústupnou autoritu. Kraus není jednorozměrný tyran. Je to bývalý odbojář se silnou válečnou zkušeností, zarytý opozičník, ale taky otec, jehož láska se projevuje výbušností, protože jinak to neumí.

Barbora Kodetová tvrdí, že právě bolest a zranitelnost z jejího otce v Pelíškách dělají mimořádně autentický výkon. Těžko jí odporovat. Za roli Krause získal Kodet Českého lva za hlavní mužskou roli i cenu časopisu Cinema. Po desetiletích, kdy ho systém i průmysl odsouval na okraj, přišlo pozdní, ale o to silnější uznání.

Legenda, která přežila svého tvůrce

Jiří Kodet zemřel 25. června 2005. Bylo mu sedmašedesát. Soňa Kodetová říká, že se „za svého života stal legendou“ a že na té legendě vědomě pracoval. Oblečení, manýry, hlas, historky, ochota nechat o sobě kolovat příběhy. Nešlo o podvod. Šlo o celoživotní roli člověka, který se rozhodl, že bude výjimečný, protože alternativa (být obětí) byla nepřijatelná.

Pekařův pravnuk, který se stal aristokratem silou vůle a hereckého talentu. Možná nejlepší role, jakou kdy odehrál.

Článek Tvrdil, že je šlechtic: Jiří Kodet si vymýšlel legendy tak mistrovsky, že jim věřil i on sám se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Dům, o kterém vyprávěl otec celý život

Podolská vila není pro Báru Kodetovou nemovitost. Je to místo, které znala dřív z vyprávění než z vlastních očí. Jiří Kodet se v ní narodil v roce 1937 a prožil tam dětství i rané dospívání, minimálně do svých třinácti čtrnácti let, než rodina o dům přišla. Stalo se to po emigraci Jaroslava Juhana, manžela Jiřiny Steimarové, v listopadu 1951. Steimarová ve svých memoárech Ničeho nelituju popisuje, jak rodina po jeho odchodu ztratila „krásný dům s bazénem“ v Podolí. Vilu následně koupil Jiří Trnka, zakladatel české loutkové animace. Jeden dům, dvě umělecké dynastie.

Bára Kodetová říká, že o domě „poslouchala celý život“. Otec se k němu vracel ve vzpomínkách na poválečná a padesátá léta, a právě ta vyprávění v ní vybudovala citovou vazbu k místu, které dlouho patřilo někomu jinému. Když se vila loni objevila na trhu, pár po ní už skoro rok toužil. Čekali. A dočkali se.

Sedm let v Říčanech, a dost

Pavel Šporcl jednou zmínil vzorec, který se u nich opakuje: sedm let na Točné, sedm let v Holešovicích, sedm let v Říčanech. Jako by se jejich životní etapy měřily na sedmiletky. Říčanský dům přitom nebyl náhodná koupě. Podle případové studie firmy Daikin si ho pár vybíral mezi dvěma konkrétními nemovitostmi v Mozartově a Kubelíkově ulici v Říčanech. Pořizovací cena tehdy činila necelých 25 milionů korun.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený PAVEL SPORCL – Blue Violin Man (@pavelsporcl.blueviolin)

Bungalov nabízel všechno, co aktivní rodina s dětmi potřebuje:

• hlavní obytný prostor s krbem a otevřenou kuchyní,
• tři ložnice a dvě pracovny,
• relaxační místnost s vnitřním bazénem,
• pozemek kolem 3 000 m² v klidové zóně Říčan.

Jenže děti odrůstají. Bára Kodetová to popsala přímo: doma zůstávali čím dál víc sami a ona cítila potřebu vrátit se blíž ke své profesi. Říčany byly ideální pro rodinnou fázi. Pro novou etapu už ne.

Návrat do Prahy, návrat k sobě

Stěhování do Podolí není jen změna adresy. Je to několik návratů najednou: do Prahy, k herectví, k hudbě a k místu, které nese otcův otisk. Bára Kodetová letos v dubnu pokřtila debutové album HLAS a na jejím oficiálním webu přibývají divadelní i koncertní termíny: v červnu hraje v českobudějovické Slavii, v repertoáru má inscenace Naprostí cizinci i Agnus Dei, kde ztvárnila Matku představenou.

Redakci VIPŽivot neunikla skutečnost, že vila v Podolí teď prochází rekonstrukcí. Kodetová říká, že ji baví práce s prostorem a zachovávání ducha místa. Konkrétní architektonický plán veřejně neprozradila, stejně jako to, kde pár bydlí, než bude hotovo. Kupní cena vily zůstává neznámá. Nabídková cena říčanského domu, 54 milionů korun podle Blesku, naznačuje finanční řád transakce, ale skutečná prodejní částka zveřejněna nebyla.

Co vila znamená pro českou kulturní mapu

Podolí má v pražské topografii zvláštní postavení: čtvrť nad Vltavou, kde se od první republiky usazovali umělci, lékaři, architekti. Vila, která prošla rukama Steimarových, Trnkových a teď se vrací ke Kodetům, je v tomto kontextu víc než rodinný dům. Je to místo, kde se protínají dějiny českého divadla, animovaného filmu a současné hudební scény.

Bára Kodetová nemusela kupovat zrovna tenhle dům. Mohla zůstat v Říčanech, mohla hledat jinde v Praze. Že si vybrala vilu, kterou otec celý život nosil ve vzpomínkách, vypovídá víc o motivu než jakákoli cenovka. Sedmiletka v Říčanech skončila. Ta podolská teprve začíná.

Článek Vila v Podolí, kde vyrůstal Jiří Kodet, šla do prodeje. Dcera Bára neváhala a kvůli ní se zbavila i vlastního domu se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Výborné herecké obsazení

Příběh dvou sousedských rodin – Šebkových a Krausových – vykresluje předčasně zatracenou generační iluzi. Mládí je nadšené, přesvědčené o blízké světlé budoucnosti, zatímco jejich rodiče se snaží držet jistý řád, ať už armádní nebo civilní. A právě tato střetnutí, citlivě zachycená v drobnokresbě každodennosti, vytvářejí komediální i tragikomické situace.

A naprosto skvělé herecké obsazení tomu všemu dodává pomyslnou třešničku na dortu. Dvojice Miroslav Donutil a Bolek Polívka coby bratři Šebkovi mají ve filmu tolik skvělých scén a hlášek, které se používají dodnes i v běžné mluvě. Jejich ztvárnění medvěda kodiaka se stalo legendárním. A nejen díky nim se mohou Pelíšky pyšnit mnoha zajímavostmi, které jsme se v redakci VIPživot rozhodli připomenout.

Mistři improvizace a neexistující scény

Spousta scén i dialogů ve scénáři vůbec nebyla. Jelikož ale Hřebejk vybral do rolí rozené improvizační mistry, hlavně Polívku, Donutila a Duška, na place se odehrávaly naprosto nepředvídatelné scény, které přítomné často přiváděly k slzám smíchu. Například scéna s prskavkou, kterou Polívka zapíchl své filmové švagrové Simoně Stašové, vznikla zcela spontánně. Stačil kousek a hereččiny silně nalakované vlasy mohly vzplanout.

Stejně tak ve scénáři nebyla ani věta pronesená Stellou Zázvorkovou: „A skláři nebudou mít co žrát.ׅ“ A kvůli nevyzpytatelnosti Jaroslava Duška si Eva Holubová při natáčení milostné scény raději vzala dvoje kalhotky. Redakci VIPživot neunikl rozhovor, který herečka vedla s Honzou Dědkem v jeho pořadu.

„Tančí, vypijou lahev a odeberou se do ložnice. A tam bylo pár teček,“ zavzpomínala Holubová na scénář, přičemž ji pravděpodobně vyděsila slova, která jí Dušek před natáčením řekl: „Neboj se, já půjdu jen na krajíček.“ Věděla, že její herecký kolega je schopen všeho, a tak si raději doběhla ke Stašové do šatny ještě pro stahovací prádlo, které z ní poté museli sundat pomocí nůžek.

A jedna z nejoblíbenějších scén, kdy Jiří Kodet přetáhne Jaroslava Duška holí poté, co se jej zeptá: „Hledáš někoho, soudruhu?“, také takto neměla vypadat. Původně měl Kodet odpovědět, že nic. Režiséra však napadlo právě použití hole, což ovšem před natáčením scény Duškovi vůbec neřekli.

Příšerné události roku 1968

Pelíšky zachycují období před srpnovou okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Rok 1968 byl pro zemi zásadní. Příchod Pražského jara, uvolnění politického systému a následná invaze 21. srpna znamenaly prudký konec nadějí na demokratizaci.

Film sám velké politické scény neukazuje, ale atmosféra blížící se změny je v něm stále přítomná, a to od ideálů mládeže přes napětí mezi generacemi až po jemné náznaky strachu a nejistoty. Atmosféru filmu pomáhali dotvářet také herci, kteří osudnou srpnovou noc sami zažili, když obrovské množství tanků překročilo hranice na několika místech najednou. Hlavní proudy mířily na Prahu, Brno, Bratislavu a další velká města.

Do 24 hodin bylo na území státu více než 200 000 vojáků a 2 000 tanků. Klíčové instituce jako rozhlas, televize, ústřední výbor KSČ, budovy vlády a další strategické body byly obsazeny během několika hodin. Film Pelíšky se konečnými scénami, sebevraždou Šebka i jmenováním Duška jako ředitele školy, snažil ukázat, že rok 1968 byl jedním z nejdramatičtějších momentů československých dějin.

Článek Zákulisí Pelíšků: Podpálení vlasů Stašové nebylo vůbec v plánu a Holubová na sobě měla dvoje kalhotky se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Za vše může kocour

K herectví byl předurčen – pocházel z herecké rodiny. Maminka Jiřina Steimarová byla herečka, otec Jan sochař, informuje Wikipedie. Po rozvodu se matka provdala za automobilového závodníka Jaroslava Juhana, který ale emigroval, což negativně ovlivnilo Jiřího studia. Byl vyloučen z gymnázia a na DAMU se dostal až napodruhé. Ze školy ale nakonec stejně odešel a věnoval se divadlu.

Propracoval se až k filmu a je zajímavé, že své nejznámější role ztvárnil až na konci své kariéry. Kromě již zmiňovaných Pelíšků získal také prestižní cenu Českého lva za hlavní mužskou roli v Knoflíkářích. Každý ale potřebuje někdy relaxovat. Pro Jiřího byla oázou klidu jeho zahrádka u domu na okraji Prahy, kde žil s druhou manželkou Soňou. Jednoho dne ale zaléval záhony a pod nohy se mu připletl kocour, informuje Lifee. Jiří si tak zlomil stehenní kost v krčku.

První endoprotézu jeho tělo nepřijalo, musel tedy podstoupit další zákrok. Trpěl ale bolestmi, chodil jen s obtížemi a navíc se přidal zápal plic – a tehdy pověsil kariéru herce na hřebík. Když ale nemohl na zahradu ani na jeviště, život tím pro něj skončil. Oporou mu byla až do poslední chvíle manželka. Jiří Kodet zemřel 25. června 2005, bylo mu 67 let.

Schmitzer čili Sovák

Velmi podobný osud potkal také další hvězdu jeviště a filmu. Jiří Sovák se zapsal hlavně svými komediálními vlohami a propůjčil hlas a tvář rolím, které jsou dnes již legendární. Za připomenutí stojí například Světáci, Pane, vy jste vdova!, Jak se budí princezny či Což takhle dát si špenát. Narodil se pod jménem Jiří Schmitzer, jakožto odpůrce německé okupace si ale příjmení změnil. Jeho syn, taktéž český herec, nosí původní příjmení dodnes.

Štěstí Jiří našel až po boku své třetí ženy, Andulky, se kterou byl 40 let. Neměla to s ním ale jednoduché, Jiří rád popíjel, což s jeho cholerickou povahou nedělalo podle deníku Vlasta dobrotu. Postupem let se ale jeho povaha mírnila.

Podobně jako Jiří Kodet i pan Sovák miloval zahrádku. Po uklouznutí ve venkovní sprše si ale také nešťastně zlomil nohu v krčku, a jak je známo, v pozdějším věku to může mít fatální následky. Jiří Sovák se bohužel už neprobudil z předoperační narkózy. Zemřel 6. září roku 2000 ve věku nedožitých 80 let.

Článek Jiří Kodet: Jeho koníček ho přivedl do hrobu. Po úrazu ze zahrady to s ním šlo z kopce se nejdříve objevil na VIPživot.cz.