Tlumočník, který přeložil i Hujera

Do Divadla Járy Cimrmana se Vozáb dostal netypicky. Nebyl absolvent konzervatoře ani kabaretní bavič, k souboru ho přivedl zájezd do Vídně, kam jel jako tlumočník. Zůstal dvacet let. Oficiální profil DJC ho popisuje jako kultivovaný, mírný typ vhodný pro dobrácké, submisivní a často ženské role. Hrál Zlatovlásku, Matku, Martu, notáře, stewarda i školního radu. V souboru plném výrazných osobností fungoval jako jemný, suchý kontrapunkt; nikdy nepřebíjel celek, ale přesně ho dokresloval.

Jeho slavná filmová replika přitom nebyla improvizací. Podle vzpomínkového textu zveřejněného obcí Neuměřice šlo o „překlad do vlastní řeči“ z věty „Hujere, jděte si po svejch!“. Vozáb prostě udělal to, co uměl nejlíp, přeložil. Tentokrát do jazyka, který neexistoval.

Polyhistor v pozadí

Devět jazyků je číslo, které se traduje díky Čepelkově vzpomínce. Konkrétní seznam se v otevřených pramenech nepodařilo ověřit, ale nikdo z pamětníků ho nezpochybnil. Čepelka o Vozábovi mluvil jako o polyhistorovi, člověku s encyklopedickou znalostí českých hradů, zámků a historie, mimořádně sečtělém a tichém.

V Československém rozhlase překládal pro zahraniční vysílání. Na jevišti DJC strávil dvě dekády. Ve filmu se objevoval v epizodách: Kulový blesk, Na samotě u lesa, Postřižiny, Inzerát. Žádná z těch rolí nebyla velká. Všechny dohromady ale ukazují člověka, který byl neustále po ruce, spolehlivý a přesný. Ansámblový specialista, ne frontman.

Lijavec, StB a svazek Sprcha

Vozábova éra v DJC spadala do normalizace. Soubor byl pod dohledem; na reprízy chodili příslušníci Státní bezpečnosti a k inscenaci Lijavec vznikl samostatný svazek s krycím názvem Sprcha. Hra, původně nazvaná Herberk, se stala jedinou zakázanou inscenací v historii divadla. Důvody byly průhledné: název mohl evokovat „velký nepořádek“ ve společnosti, postava poručíka Pihrta příliš připomínala agenta StB a celek působil jako alegorie normalizačního Československa. Vedení Pražského kulturního střediska rozhodlo, že „vtipy na esenbáky“ na jeviště nepatří. Konkrétní osobní postih mířený přímo na Vozába doložený není, ale atmosféra dozoru prostupovala celý soubor, a Vozáb v něm strávil celou tu dobu.

Infarkt na pražské ulici

Jaroslav Vozáb říkával, že se nedožije sedmdesátky. Jeho otec i dědeček zemřeli v devětašedesáti letech. 3. dubna 1988, o Velikonocích, zkolaboval na ulici v Praze. Infarkt. Bylo mu šedesát devět.

Dva dny předtím měl premiéru film Nejistá sezóna, v jehož obsazení figuruje. Poslední doložené jevištní role v DJC (Lékárník Vojtěch Šofr a Americký Čech v Dobytí severního pólu) patřily k závěrečné etapě jeho dvacetiletého působení v souboru.

Kde ho dnes najdete

Vozáb nezmizel úplně. Česká televize nabízí k přehrání Marečka, Kulový blesk, Na samotě u lesa, Postřižiny, Inzerát i Nejistou sezónu. Na Supraphonline jsou zvukové záznamy cimrmanovských her: Dobytí severního pólu, Hospoda na mýtince, Němý Bobeš, Posel z Liptákova nebo Vražda v salonním coupé. A v dokumentu Cimrmani zblízka z roku 2024, dostupném ve Videotéce Divadelního ústavu, je jedním z portrétovaných.

Na pohřbu ve Velvarech Zdeněk Svěrák nepronesl proslov. Řekl, že si to Jaroslav Vozáb nepřál. Pak vyzval k poslednímu potlesku.

Článek V Marečkovi řekl jen pár vět a rázem ho znalo celé Česko. Jaroslav Vozáb ovládal 9 jazyků, zemřel sám na ulici se nejdříve objevil na VIPživot.cz.