Sám ve vodě, bez dubléra

Režisér Jan Hřebejk chtěl, aby Břečka v bazénu vypadal jako člověk, který tam je skutečně příliš dlouho. A nejjednodušší cesta k tomu byla nechat Duška v bazénu skutečně příliš dlouho. Podvodní kamery snímaly detaily obličeje, takže kaskadér nepřicházel v úvahu, na plátně musel být vidět Dušek.

Podle dobového press kitu k filmu i pozdějšího shrnutí vycházejícího z dokumentu Film o filmu – Pupendo strávil herec ve vodě o teplotě kolem 28 °C celé hodiny, oblečený v neoprenu. Výsledek: prochladnutí, úplná ztráta hlasu a vynucená pauza. Natáčení pokračovalo až následující ráno a celá bazénová pasáž se musela rozfázovat do více dnů.

Povodně, které přepsaly mapu

Léto 2002 přineslo štábu druhou krizi, tentokrát mimo bazén. Srpnové povodně zaplavily Libeňský ostrov, kde měla stát klíčová zahrádkářská kolonie. Voda ji zničila dřív, než se stihla natočit. Architekt Milan Byček a Hřebejk hledali náhradu a našli ji na Kazíně u Zbraslavi. Vernisáž v Mánesu, další důležitá lokace, se kvůli zatopení budovy posouvala v harmonogramu.

„Málem nevznikla“ tedy není nadsázka, ale součet dvou reálných komplikací: fyzického vyčerpání hlavního herce a rozházené produkce. Hřebejk to v dobovém rozhovoru pro Blesk komentoval věcně, bez dramatizace: přesuny lokací bral jako součást řemesla. Ale čas a peníze to stálo.

Improvizace jako pracovní metoda

Bazénová scéna nebyla jediným místem, kde výsledek formovaly okolnosti víc než scénář. Dušek v press kitu přiznal, že zpětně nerozezná, „co je čí“, vymýšlelo se na zkouškách, při natáčení, za přítomnosti scenáristy Petra Jarchovského, který nápady schvaloval nebo upravoval. Bolek Polívka potvrdil, že Hřebejk improvizaci přijímal, pokud sloužila filmu.

Další příklady ze zákulisí:

• Pavel Liška získal roli Vládi Ptáčníka údajně po „obří lži“ na castingu, kterou Hřebejk zmiňuje v dokumentu Film o filmu.
• Eva Holubová prý přímo na place vymyslela legendární scénu s hadrem.
• Impuls k titulkované kopii pro neslyšící vzešel až při natáčení s neslyšícím hercem Lukášem Baborským.

Školní exteriéry se točily ve vinohradské sokolovně v Riegrových sadech na adrese Polská 2400/1a. Právě tam se odehrávala i bazénová pasáž, v prostředí, které mělo přednost kvůli autenticitě, ne kvůli pohodlí štábu.

Kde Pupendo vidět dnes

Česká televize zařadila film do programu ČT1 ve středu 29. dubna 2026 ve 21:35. Na iVysílání ale Pupendo aktuálně nepřehraje, ČT nemá práva k online distribuci. Stejně dopadl i patnáctiminutový dokument Film o filmu – Pupendo z roku 2003, který je hlavním zdrojem většiny zákulisních historek, ale online zůstává nedostupný. Legálně na vyžádání film nabízí streamovací služba Oneplay.

Pupendo přežilo povodně, prochladlého herce i rozbitý harmonogram. Možná právě proto má bazénová scéna energii, kterou žádný komfortní natáčecí den nedokáže vyrobit, je v ní skutečný chlad, skutečné vyčerpání a herec, který to dotáhl, i když mu tělo řeklo dost.

Článek Dušek v bazénu ztratil hlas a nemohl dál. Scéna z Pupenda, kterou si pamatuje každý, málem nevznikla se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Výborné herecké obsazení

Příběh dvou sousedských rodin – Šebkových a Krausových – vykresluje předčasně zatracenou generační iluzi. Mládí je nadšené, přesvědčené o blízké světlé budoucnosti, zatímco jejich rodiče se snaží držet jistý řád, ať už armádní nebo civilní. A právě tato střetnutí, citlivě zachycená v drobnokresbě každodennosti, vytvářejí komediální i tragikomické situace.

A naprosto skvělé herecké obsazení tomu všemu dodává pomyslnou třešničku na dortu. Dvojice Miroslav Donutil a Bolek Polívka coby bratři Šebkovi mají ve filmu tolik skvělých scén a hlášek, které se používají dodnes i v běžné mluvě. Jejich ztvárnění medvěda kodiaka se stalo legendárním. A nejen díky nim se mohou Pelíšky pyšnit mnoha zajímavostmi, které jsme se v redakci VIPživot rozhodli připomenout.

Mistři improvizace a neexistující scény

Spousta scén i dialogů ve scénáři vůbec nebyla. Jelikož ale Hřebejk vybral do rolí rozené improvizační mistry, hlavně Polívku, Donutila a Duška, na place se odehrávaly naprosto nepředvídatelné scény, které přítomné často přiváděly k slzám smíchu. Například scéna s prskavkou, kterou Polívka zapíchl své filmové švagrové Simoně Stašové, vznikla zcela spontánně. Stačil kousek a hereččiny silně nalakované vlasy mohly vzplanout.

Stejně tak ve scénáři nebyla ani věta pronesená Stellou Zázvorkovou: „A skláři nebudou mít co žrát.ׅ“ A kvůli nevyzpytatelnosti Jaroslava Duška si Eva Holubová při natáčení milostné scény raději vzala dvoje kalhotky. Redakci VIPživot neunikl rozhovor, který herečka vedla s Honzou Dědkem v jeho pořadu.

„Tančí, vypijou lahev a odeberou se do ložnice. A tam bylo pár teček,“ zavzpomínala Holubová na scénář, přičemž ji pravděpodobně vyděsila slova, která jí Dušek před natáčením řekl: „Neboj se, já půjdu jen na krajíček.“ Věděla, že její herecký kolega je schopen všeho, a tak si raději doběhla ke Stašové do šatny ještě pro stahovací prádlo, které z ní poté museli sundat pomocí nůžek.

A jedna z nejoblíbenějších scén, kdy Jiří Kodet přetáhne Jaroslava Duška holí poté, co se jej zeptá: „Hledáš někoho, soudruhu?“, také takto neměla vypadat. Původně měl Kodet odpovědět, že nic. Režiséra však napadlo právě použití hole, což ovšem před natáčením scény Duškovi vůbec neřekli.

Příšerné události roku 1968

Pelíšky zachycují období před srpnovou okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Rok 1968 byl pro zemi zásadní. Příchod Pražského jara, uvolnění politického systému a následná invaze 21. srpna znamenaly prudký konec nadějí na demokratizaci.

Film sám velké politické scény neukazuje, ale atmosféra blížící se změny je v něm stále přítomná, a to od ideálů mládeže přes napětí mezi generacemi až po jemné náznaky strachu a nejistoty. Atmosféru filmu pomáhali dotvářet také herci, kteří osudnou srpnovou noc sami zažili, když obrovské množství tanků překročilo hranice na několika místech najednou. Hlavní proudy mířily na Prahu, Brno, Bratislavu a další velká města.

Do 24 hodin bylo na území státu více než 200 000 vojáků a 2 000 tanků. Klíčové instituce jako rozhlas, televize, ústřední výbor KSČ, budovy vlády a další strategické body byly obsazeny během několika hodin. Film Pelíšky se konečnými scénami, sebevraždou Šebka i jmenováním Duška jako ředitele školy, snažil ukázat, že rok 1968 byl jedním z nejdramatičtějších momentů československých dějin.

Článek Zákulisí Pelíšků: Podpálení vlasů Stašové nebylo vůbec v plánu a Holubová na sobě měla dvoje kalhotky se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Každý z manželů si razí svou cestu

Mohlo by se zdát, že hercova manželka je tak trochu v jeho stínu. Jenže je to právě ona, kdo má na jejich profesní dráze hlavní slovo. Je sice herečkou a režisérkou, ale současně stojí v čele pražského divadélka Kampa, které se letos přestěhovalo z Malé Strany do Libně. Je to takový rodinný podnik, v němž pracují Duškovi i jejich dvě dospělé děti. Navzdory všeobecnému mínění, že příbuzenské vztahy na pracovišti nedělají dobrotu, v jejich případě to klape.

I když ukočírovat charismatického Duška, který se vyžívá v originálních improvizacích, asi nebude žádná legrace. „Jarda je svůj, dělá si všechno po svém, co chce, si prosadí. A já si nedovolím do jeho práce zasahovat, plně ho respektuji, protože co dělá, je opravdu ojedinělé a svým způsobem geniální,“ cituje šéfku divadla web iDnes. „On má svou poetiku, svůj způsob vyjadřování, já zase svůj. Každý si razíme svou cestu. A je to tak správně,“ dodala.

Manželské hádky ho už nebaví

Na začátku jejich společné cesty to trochu drhlo. Duškova osobnost a energie jeho ženu málem převálcovala. „V začátcích vztahu jsem měla pocit, že on ví a já ne. Jeho rázný přístup mě trochu zahnal do kouta, přestala jsem si věřit,“ svěřila se hercova žena s tím, že časem se to ale zlepšilo. Jejich domácnost funguje jako jakákoli jiná. „I Jarda umí zakřičet, umí být vzteklý. Ale paradoxně je mi bližší, když projeví slabost, než když doma hraje děda Vševěda,“ přiznala Dušková.

Její manžel, který před listopadem 1989 pracoval jako topič, uklízeč, myč oken i noční strážný a založil také amatérské divadlo Vizita, si však myslí, že jde o doby dávno minulé. „Oba jsme prvorození, oba samé jedničky ve škole, takoví ti, co vědí, jak je to správně… a najednou jsme se ocitli v manželství. Tak jsme se dohadovali. Ale mě to hádání časem úplně přestalo bavit. Před lety jsem se hádat přestal, protože to nemá smysl,“ řekl portálu Marianne.

Zemřít na rakovinu je podle herce volba

Duškova herecká kariéra nabrala na obrátkách v devadesátých letech. Diváci ho mohou znát z oblíbených snímků Pupendo, Musíme si pomáhat nebo Úsměvy smutných mužů. V posledních letech se o něm ale víc mluví v souvislosti s jeho neobvyklými počiny a kontroverzními výroky. Drží hladovky, chodí bos, absolvuje pobyty ve tmě, nechodí k lékařům a věří, že tělo má moc se uzdravit samo. Celý národ ale šokoval svým tvrzením v podcastu Čestmíra Strakatého, že zemřít na rakovinu je volba lidí, kteří nenávidí život. Ví o tom prý své, protože zákeřné nemoci podlehla jeho maminka, babička, dědeček i řada známých.

Na jeho hlavu se za to snesla obrovská vlna kritiky. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek uvedl, že se v něm vaří krev, když čte podobné ezobláboly. Herec, který občas působí jako z jiné planety, si ale trval na svém. Podle něj pacienti, u kterých lékaři diagnostikují rakovinu, jež často končí smrtí navzdory operacím i drastické chemoterapii, mají šanci. „Měl by to otočit svou silou. Tam on má to zdraví ve svých rukou,“ uvedl s tím, že vychází z letitých zkušeností, které během svého života načerpal, a z rozhovorů s nemocnými. „Pochopil jsem, že rakovina je často důsledkem toho, že člověk nemá rád sebe ani život,“ poznamenal.

Článek Svérázný Jaroslav Dušek se netají svými bizarními názory. Žije už čtyři dekády s manželkou, která mu šéfuje se nejdříve objevil na VIPživot.cz.