Hvězda, která se bála vlastního lesku

Jana Rybářová se narodila 31. března 1936 v Praze. Vystudovala taneční obor Státní konzervatoře, stala se členkou Realistického divadla Zdeňka Nejedlého a mezi lety 1954 a 1956 stihla natočit sedm filmů. Stříbrný vítr, Legenda o lásce, Labakan; na plátně ztělesňovala plaché, lyrické dívky s tichým půvabem. Publikum ji zbožňovalo.

Jenže soukromá Rybářová vypadala jinak. Archivní deníky zachycují mladou ženu, která se hodnotila mnohem tvrději, než by kdokoli čekal od herečky s rozjetou kariérou. Popularita ji neuklidňovala, naopak. Podle sekundárních pramenů se při poznávání na ulici bála, že lidi zklame, že z ní nebude dobrá herečka. Filmové role její vnitřní složitost zjednodušovaly na křehkost. Skutečnost byla drsnější.

Dopisy, anonymy a tlak, který nikdo neviděl

Osobní fond v NFA eviduje samostatně dopisy od ctitelů, ctitelek i anonymní zásilky. Zamilované vzkazy od cizích mužů nebyly pro dvacetiletou herečku lichotkou, spíš další vrstvou cizího zájmu, která její nejistotu zesilovala. K tomu přibyl komplikovaný vztah s ženatým hercem Přemyslem Kočím a zákulisní drby, které se kolem něj šířily.

Připsat všechno jediné nešťastné lásce by bylo příliš jednoduché. Archivní materiály ukazují kombinaci faktorů: náhlá sláva, sebekritika hraničící se sebezničením, anonymní dopisy a vztah bez východiska. Navenek běžela slibná kariéra. Uvnitř se hroutila dvacetiletá dívka, jejíž nejhlubší stav znaly jen stránky deníku.

Minutá budoucnost jménem Vlčí jáma

Weiss se rozhodoval mezi Rybářovou a Janou Brejchovou. Vybral Rybářovou. Pro ni by Vlčí jáma znamenala potvrzení, že není jen křehká tvář několika Krškovských filmů, ale herečka schopná unést psychologické drama. Pro Brejchovou, která roli nakonec dostala, šlo naopak o velký průlom; po Vlčí jámě dala výpověď v zaměstnání a začala se naplno věnovat herectví.

Ironie osudu má přesnou chronologii. Rybářová zemřela 12. února. Telegram o získání role dorazil vzápětí. Do jednadvacátých narozenin jí chybělo necelých sedm týdnů. A do kin teprve mířily Labakan (premiéra 12. dubna 1957), Legenda o lásce (9. srpna) i Proti všem (4. října). Diváci tak ještě měsíce potkávali na plátně živou tvář herečky, která už nežila.

Co zůstalo v archivu, a co v legendě

Smrt Rybářové otřásla tehdejší kulturní veřejností. Filmový přehled dokumentuje desítky kondolencí, proslovy režiséra Kršky i herce Hallera, telegramy od divadel. NFA uchovává i dopisy nalezené na jejím hrobě a přesný soupis stuh z pohřebních věnců. Roku 1960 byl na Vyšehradském hřbitově osazen nový náhrobek s Hánovou plastikou Zamyšlená, bronzová dívčí hlava, kterou tam lze najít dodnes.

Z dopisu na rozloučenou se sekundárně dochovaly fragmenty. „Neumím žít život správně…“ zní jedna z citovaných pasáží. Úplné znění veřejně publikováno nebylo; originál z 11. února 1957 leží v osobním fondu NFA. Právě ten fond je dnes nejpoctivější odpovědí na otázku, kdo byla Jana Rybářová doopravdy: ne legenda o krásné herečce zlomené nešťastnou láskou, ale portrét mladé ženy, jejíž vnitřní svět byl nesrovnatelně složitější než role, které hrála.

Na Vyšehradě sedí Zamyšlená a dívá se do prázdna. Telegram o Vlčí jámě leží pár metrů odtud, v trezoru archivu. Obojí čeká na totéž, na příběh, který už nikdo nedopíše.

Článek Bála se lidí na ulici a zamilovaných dopisů od cizích mužů. Jana Rybářová zemřela ve 20 letech, den před životní rolí se nejdříve objevil na VIPživot.cz.