Suterén, kde se rodí i umírají obrazy

Saudkův ateliér není sterilní studio s neutrálním pozadím. Je to pokračování jeho žižkovského sklepa, stísněný prostor nasáklý časem, ve kterém se vrství fotografie „všude možně poházené“, skici, rekvizity, staré hodiny pořízené kdysi na focení s Klárou Issovou, věci z cest a předměty, jejichž funkci zná jen on sám. Pavlína v reportáži pro Lifee popsala prostor jako místo, kde se mezi nedokončenými snímky a starými artefakty orientuje výhradně Jan.

Poslední obraz tu namaloval v listopadu 2024. Posledních dvacet let byl podle Pavlíny víc malíř než fotograf, a v roce 2025 k tomu přibyly bronzové reliéfy odvozené ze slavných fotografických motivů. Ateliér tedy nefunguje jako archiv uzavřené kariéry. Pořád je to dílna.

Zahrada, do které se leze po čtyřech

Nad suterénem se rozprostírá zahrada, kterou Pavlína sama označuje za „džungli“. Přerostlé keře, břečťan, na který se roky nesmělo sahat, vzrostlé stromy, jezírko s rybami a rozeseté skulptury. Saudek ji z větší části sám vysazoval a považoval ji za fotogenickou kulisu, jenže bez pravidelné údržby se kulisa proměnila v nekontrolovaný organismus. Při sněhu se prý do domu chodilo skoro po čtyřech, protože břečťan zakrýval schody.

Zahrada drží stejné napětí jako Saudkovy obrazy, mezi kultivací a zarůstáním, inscenací a realitou. Nikdo ji neplánoval jako divočinu, ale nikdo ji taky nezastavil.

Obrazy, které nejsou na prodej

V obýváku visí vedle sebe obraz „Osud kráčí do údolí“, portrét dcer Anny Marie a Josefíny a nejméně jeden další kus, který Pavlína explicitně označuje za Janův osobní dar. Právě tyto obrazy brání „zuby nehty“, i když jí Jan opakovaně říká, aby je prodala, protože „potřebujeme peníze“, a slibuje, že jí je namaluje znovu.

Pavlína nevěří, že by je namaloval jako kdysi. A tak zůstávají na zdi, mimo obchodní režim, který jinak funguje, jubilejní výstava „Osud“ v roce 2025 nabízela část děl ke koupi. Domácí obrazy ale stojí v jiné kategorii. Nejsou to investice. Jsou to dopisy. Rodina je důležitá, a právě ta také Redakci VIPŽivot zajímala.

Pět lidí v jednom mýtu

Matěj studuje fotografii, Josefína maluje a vyrábí masky, Anna Marie má nejradši mobil. Tři děti vyrůstají v prostoru, kde na ně ze stěn koukají erotické obrazy a kde se tatínkova legenda vrší v krabicích na chodbě. Pavlína v rozhovorech popisuje praktické řešení: Janův umělecký režim běží vedle rodinného, ne místo něj. Eliminovala situace, kdy by musel hlídat. Oddělila provoz.

Výsledek není luxusní vila slavného autora. Je to vícegenerační dům, kde se mýtus nevystěhoval, jen se vměstnal mezi jídelní stůl a dětské aktovky. Branická vila neprodává iluzi velikosti. Prodává něco vzácnějšího: důkaz, že i půlstoletí budovaná legenda nakonec potřebuje jen suterén, pár metrů zdi a někoho, kdo odmítne prodat obrazy.

Článek Jak bydlí Jan Saudek: Ateliér plný chaosu, zahrada jako džungle a obrazy, které Pavlína odmítá prodat se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Od vernisáže k ústraní za dvanáct měsíců

Časová osa je krutě strmá. V květnu 2024 Jan Saudek osobně zahajoval výstavu v Teplicích, procházel se mezi návštěvníky a reagoval na jejich otázky. O rok později, v květnu 2025, stál na vernisáži velké retrospektivy „Osud“ v centru Prahy, dával rozhovor a říkal: „Život je sladký.“ Dodal, že na svůj život není ve všem pyšný, ale stálo to za to. Vážil si, že je naživu a po fyzické stránce zdráv. V červnu 2026 je podle Pavlíny situace jiná. Saudek je „víceméně v ústraní“, „málokoho přijme“ a „už vůbec nikam nechodí“. Hodně odpočívá. Veřejný život jednoho z nejznámějších českých umělců je prakticky pryč.

Nejde o jednu historku

Epizoda se školou není ojedinělý výpadek. Pavlína v rozhovoru pro Respekt použila formulace „často se mu věci pletou“ a „velmi často volá“ o pomoc. Asi čtrnáct dní před natáčením podcastu ji přivolal se slovy, jestli by mu pomohla „zabít Karla Hermanna Franka“, nacistického protektora popraveného v roce 1946. Nejde o roztržitost, ale o opakovaný vzorec, který manželka popisuje jako každodenní realitu. Konkrétní diagnózu Pavlína veřejně neuvádí a lékařské vyjádření k dispozici není. Mluví o zhoršené orientaci, o zmatcích v hlavě, o tom, že pod Saudkovou pověstnou maskou bouřliváka je „neskutečná citlivost a zranitelnost“, kterou celý život kryl gesty a předváděním.

Žena, která se rozhodla zůstat

Pavlíně Saudkové je výrazně méně než jejímu muži. Už v rozhovoru pro ProŽeny.cz v roce 2023 mluvila o tom, že největší boj je čas pro sebe, že pozornost soustředila na děti a práci a že se „rozhodla zodpovědně zůstat až do konce“. Tehdy to znělo jako deklarace loajality. Dnes to zní jako popis pečovatelského režimu. Jejich vztah má přitom zvláštní pravidla. Manželé si celý společný život vykají, podle Pavlíny je to Janův zvyk, který prý vznikl z potřeby krýt nevěry: jedné z manželek měl v posteli říct „Otočte se, madam“, čímž se prozradil, a od té doby vyká všem ženám kromě dcer a společných dětí. I tahle historka ukazuje muže, který si celý život budoval fasádu. Teď ta fasáda tiše odpadává.

Dílo žije dál, autor se stahuje

Zatímco Saudek mizí z veřejného prostoru, jeho práce zůstávají pevně ukotvené. Moravská galerie v Brně drží jeho díla ve sbírkách pod inventárními čísly. Uměleckoprůmyslové museum v Praze ho řadí mezi zhruba dvě stě klíčových autorů přehledu české fotografie 20. století. Loňská retrospektiva „Osud“ prezentovala bronzové reliéfy jako osobní tečku za tvorbou a oficiální Galerie Kmoch stále nabízí prohlídky fotografií a reliéfů po předchozí domluvě i prodej signovaných děl s certifikátem pravosti.

Institucionálně je Saudkův odkaz zajištěný. Osobně je ale čím dál nedostupnější, a vzdálenost mezi těmi dvěma rovinami se v posledních měsících prudce zvětšila. Stárnutí se prostě nevyhýbá nikomu a dokáže být kruté. Muž, který ještě před třinácti měsíci stál na vernisáži a říkal, že život stál za to, se dnes ráno ptá, jestli musí do školy. Mezi těmi dvěma momenty není dlouhá cesta, je to jediný rok.

Článek Ráno se ptá, jestli musí jít do školy. Jan Saudek už nikam nechodí, podle manželky se mu vše plete se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Šest fotografií a ani jedna ženská

Když člověk slyší „Saudek“ a „nejlepší fotky“, vybaví se mu kolorované akty, bujná těla, barokní inscenace. Jenže sám autor svůj osobní seznam šesti nejlepších snímků sestavil jinak, než by kdokoli čekal. Ve starším rozhovoru pro deník Pravda prozradil, že mezi nimi je portrét toulavého psa, kapající vodovodní kohoutek na hřbitově a fotografie nazvaná Život/Life z roku 1966. A výslovně dodal: není na nich ani jedna žena.

Kompletní seznam všech šesti se veřejně dohledat nepodařilo. Saudek ho nikdy celý nevypsal. Možná záměrně, nedokončený výčet nutí posluchače přemýšlet, co tam ještě patří, a zároveň chrání autorovu pozici: dokud seznam není uzavřený, může ho kdykoli přehodnotit. Sedmou fotografii prý stále hledá. Konkrétní podobu nikdy nepopsal. Je to spíš idea dokonalého snímku než reálný záměr.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Pavlina Saudkova (@pavlinasaudkova)

Podvod jako metoda

Označení „podvodník“ u Saudka nefunguje jako sebeobviňující zpověď. Je to nástroj. Opakuje ho příliš dlouho a příliš konzistentně na to, aby šlo o spontánní výlev. V branickém rozhovoru z roku 2025 mluví o fotografii jako o médiu iluze a náhražky, o něčem, co mělo suplovat malbu, k níž se v pozdním věku vrací. V téže konverzaci přiznává ztrátu majetku, říká, že si peníze nehlídal, a komentuje stáří s ironií člověka, který ví, že ho publikum poslouchá právě proto, že shazuje sám sebe.

Sebekritika je u Saudka dvojsečná zbraň. Shazuje legendu, a tím ji paradoxně posiluje. Kdo jiný si může dovolit říct, že za šest dekád práce vytvořil jen šest dobrých snímků, než autor, jehož jméno zná i člověk, který nikdy nevstoupil do galerie?

Instituce mluví jinak

Zatímco Saudek svou tvorbu bagatelizuje, oborový provoz ji potvrzuje. APF ho v dubnu 2026 označila za „kulturní fenomén přesahující fotografii“ a za jednoho z nejznámějších českých fotografů v celosvětovém kontextu. Moravská galerie v Brně eviduje ve svých sbírkách minimálně fotografii Cesta z roku 1970. A velká pražská retrospektiva Jan Saudek 90! v Central Gallery běžela od května 2025 až do února 2026, devět měsíců, během nichž výstavní narativ akcentoval i méně známé rané práce s tématy dětství a rodiny, ne jen erotické ikony.

Saudkův oficiální web ho popisuje jako autora s „typickým a nezaměnitelným rukopisem“. Je to formulace, kterou by sám nejspíš okomentoval dalším bonmotem o podvodu. Ale čísla, sbírky a ceny mluví bez ironie.

Bilance, ne rozlučka

V rozhovoru z dubna 2025 Saudek řekl: „Jsem naživu, mám se dobře, nic mě nebolí.“ V poslední době se podle vlastních slov víc věnuje malbě než fotografii. Tón jeho veřejných výstupů se posunul, méně skandalista, víc bilancující vypravěč, který mluví o ztrátách, stáří a o tom, co po něm zůstane. Ale nic nenasvědčuje tomu, že by se loučil. Spíš přehodnocuje.

Jedenadevadesátiletý muž sedí v branickém ateliéru, tvrdí, že celý život podváděl, a čeká na sedmou dobrou fotografii. Kdyby ji někdy udělal, nejspíš by řekl, že ani ta nestojí za nic.

Článek Jan Saudek oslavil 91. narozeniny. Za celý život udělal jen šest dobrých fotek, sám sebe nazval podvodníkem se nejdříve objevil na VIPživot.cz.