Co z původního domu vlastně zůstalo

Pecková sama to v rozhovorech popisuje bez příkras: dům nechala „kompletně vybourat“. Zůstaly obvodové zdi, část nosných sloupů a střecha. Kubešková odstranila veškeré příčky v přízemí a tři původní místnosti proměnila v jeden průchozí obytný celek. Dozadu, směrem do zahrady, přibyla prosklená dvoupodlažní zimní zahrada, prvek, který malou řadovku opticky i funkčně protáhl o několik metrů a přinesl do interiéru denní světlo z jihu.

Princip, který architektka použila, je přenositelný na desítky podobných spořilovských a pražských řadovek: prověřit nosný systém, ponechat jen to nezbytné, maximalizovat průhled od ulice až k zahradě a soustředit veškerý denní život do jednoho jádra. Žádná přístavba do výšky, žádné další patro. Jen chytřejší práce s tím, co už stojí.

Kuchyň uprostřed obýváku a krb za zády

Dnešní přízemí funguje jako jeden velký společenský prostor, ve kterém se prolíná kuchyň, jídelna, obývací část s krbem a pracovní kout. Kuchyň je atypicky malá a vložená přímo do obýváku; na její zadní stěně je krb, takže kdo vaří, stojí zády k ohni a čelem k hostům. Pecková to vysvětluje prakticky: chce mít přehled o dění, i když krájí zeleninu, a chce, aby si návštěvy mohly samy přijít pro skleničku.

Naproti kuchyni stojí jídelní stůl, v rohu piano. Na stěně visí velký obraz býka, kolem se tísní vitríny se starožitnostmi, sbírka slonů (část koupená v antikvariátech, část přivezená dcerou z cest) a police s kuchařkami z různých zemí světa. Žádný z těch předmětů nepůsobí jako dekorace vybraná designérem. Každý má svou trasu: odkud přišel, kdo ho přivezl, co připomíná.

V zadní části domu je zimní zahrada, kde se podle posledních návštěv z roku 2026 skutečně stoluje. Pecková tam sedává s manželem Klausem Schiesserem a právě tady, mezi sklem a zelení, dům přestává být řadovkou a začíná připomínat středomořskou verandu.

Šicí stroj, hodiny a kus dětství

V rohu obýváku stojí babiččin šicí stroj z dvacátých let minulého století. Nikdo na něm nešije. Pecková si ho přenesla z domu, kde vyrůstala s prarodiči, spolu s hodinami, které stály vedle. Říká tomu „roh z domova“, kousek místa, které už neexistuje, ale v jejím pražském domě dál tiká a mlčí.

Značku ani model stroje veřejně nikdy nezmínila. Nejde o sběratelský kousek, ale o rodinnou památku, která v kontextu celého interiéru funguje jako protiváha ke všemu ostatnímu. Vedle piana, obrazů a cestovatelských suvenýrů je šicí stroj tím nejprostším předmětem v domě. A zároveň tím nejcennějším, ne tržní hodnotou, ale váhou vzpomínky.

Dva domy, dva světy

Pecková žije mezi dvěma adresami. U Freiburgu má s manželem podstatně větší dům, kde vyrostly jejich děti. V rozhovorech z posledních let, které neunikly pozornosti naší Redakce VIPŽivot, přiznává, že zvažují, jestli na ně německá nemovitost po odchodu dětí není příliš velká. Spořilovská řadovka je opak: malá, kompaktní, přesně dimenzovaná pro jednoho nebo dva lidi.

Praha by jí podle vlastních slov chyběla, i kdyby se mohla definitivně přesunout do Německa. Spořilov jako čtvrť k tomu sedí; Český rozhlas Vltava ho popisuje jako zahradní město s jedinečnou atmosférou, místo, kde se od třicátých let usazovali umělci a intelektuálové. Charakter čtvrti zůstává, i když se kolem mění zastávky a chodníky.

Dům, který není na efekt

Série návštěv publikovaná na Lifee mezi zářím 2025 a březnem 2026 ukazuje spořilovský dům jako místo, kde se reálně žije: vaří se, stoluje, hraje na piano, přijímají se hosté. Nic z toho nepůsobí inscenovaně. Prestiž tu nevzniká z metráže ani z drahých materiálů, ale z promyšlené dispozice, z kuráže vybourat tři pokoje a udělat z nich jeden, z osobních předmětů rozmístěných tak, jak je přinesla léta cestování a rodinného života.

Dům na Spořilově je přesně takový, jaká je jeho majitelka na jevišti: kompaktní, intenzivní a bez zbytečných gest. Babiččin šicí stroj v rohu to jen potvrzuje.

Článek Jak bydlí Dagmar Pecková: Řadovku na Spořilově zbourala zevnitř a postavila znovu. Babiččin šicí stroj z roku 1920 zůstal se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Tři místnosti, žádné světlo

Původní stav domu nejlépe ilustruje to, co v něm chybělo: prostor a denní světlo. Přízemí tvořily tři oddělené místnůstky, kde se člověk sotva otočil. Stěny nasáklé cigaretovým zápachem, okna malá i na poměry meziválečné zástavby. Nešlo o kosmetický problém, který by vyřešila nová barva a koberce. Dispozice sama o sobě dělala z domu tmavou krabici. Pecková oslovila architektku Ivanu Kubeškovou. Podle dostupných popisů Kubešková původně navrhla moderní černobílý interiér, čisté linie, minimalistický výraz. Pecková ho odmítla. Chtěla dům, který bude žít s ní, ne proti ní.

Probourání a přístavba, která změnila všechno

Klíčové zásahy byly v zásadě jen dva, ale oba šly do hloubky. Architektka ponechala nosné konstrukce a všechno ostatní v přízemí otevřela. Ze tří místností vznikl jeden velký obytný celek, kuchyň, jídelna, studovna a krb vedle sebe, bez příček, bez chodbiček. Druhý zásah byl ještě zásadnější. Do zadní části domu přibylo to, co dnes dělá z interiéru úplně jiný prostor: zimní zahrada s velkými tabulovými okny přes dvě podlaží. Podle sekundárních zdrojů památkáři povolili zbourání části zadní fasády, čímž přístavbu umožnili.

Výsledek? Světlo proudí do přízemí i do horní ložnice. Dům, který byl tmavý a sevřený, najednou dýchá. Z čistě stavebního hlediska nešlo o žádný facelift. Byla to hluboká dispoziční rekonstrukce, a právě otevření prostoru a přísun světla, ne drahé materiály, jsou důvodem, proč dům působí mnohem větší, než ve skutečnosti je.

Archiv života místo designové kulisy

Kdo čeká interiér odpovídající statusu světové operní hvězdy, mramor, zlato, designové křeslo za statisíce, bude překvapený. Pražský dům Peckové je spíš zabydlený archiv. V obývací části stojí piano, kožená sedačka, starožitný šicí stroj po babičce. Na stěnách visí obrazy, ve vitrínách se tísní sošky, drobné sbírky, suvenýry z cest. Biedermeierovský nábytek vedle rodinných kusů z dětství. Pecková v rozhovoru pro Lifee.cz přiznává, že dřív kupovala starožitnosti prakticky pokaždé, když šla kolem vetešnictví. Výsledkem je interiér, který má paměť, každý kus nese příběh, místo původu, rodinnou vazbu. Žádná inscenace pro fotografa.

Spořilov jako volba, ne náhoda

Proč zrovna Spořilov? Přímou odpověď Pecková veřejně nedala, ale kontext mluví sám. Starý Spořilov je prvorepublikové zahradní město, Družstvo Spořilov vzniklo 18. června 1925 a čtvrť si dodnes drží výraznou identitu s vilkami, předzahrádkami a klidnými ulicemi. Není to náhodná pražská adresa, je to místo s komunitním charakterem, které se od okolní panelové zástavby odlišuje na první pohled.

Pecková přitom většinu roku tráví v německém Heuweileru u Freiburgu, kde má s manželem podstatně větší rodinný dům. Sama ale zdůrazňuje, že nejde o žádnou luxusní lokalitu, je to běžná vesnice. V nedávném rozhovoru naznačila, že po odchodu dětí zvažují, zda velký německý dům neprodat a nepořídit menší byt. Pokud k tomu dojde, pražský Spořilov získá v jejím životě ještě větší váhu.

Tři dekády v jednom domě

Třicet tři let od koupě je dům na Spořilově stále v provozu. Žádný přeprodej, žádná další velká rekonstrukce. Pecková do něj vrstvila věci tak, jak je potkávala, na cestách, v antikvariátech, v rodinných pozůstalostech. Dům není vitrínou kariéry. Je to místo, kde se operní pěvkyně vrací k pianu, ke knihám a k šicímu stroji po babičce.

Článek Dagmar Pecková koupila na Spořilově zakouřené doupě. Z ruiny vznikl dům se zimní zahradou se nejdříve objevil na VIPživot.cz.