Chlapec z Dismanova souboru před kamerou Freda Zinnemanna

Ivan Jandl se narodil 24. ledna 1937 v Praze a ještě jako školák se dostal do Dismanova rozhlasového dětského souboru, jedné z nejprestižnějších dětských uměleckých dílen v zemi. Před kamerou debutoval v malé roli ve filmu Varúj!. Zlom přišel, když si ho americký režisér Fred Zinnemann vybral pro postavu Karla Malíka v americko-švýcarském dramatu The Search (česky Poznamenaní), příběhu osiřelého chlapce hledajícího matku v poválečné Evropě, kde mu pomáhá americký voják v podání Montgomeryho Clifta. Jandl hrál v angličtině, kterou se učil za pochodu. Výsledek přesvědčil i hollywoodské hlasující: vedle speciální ceny Akademie získal také Zlatý glóbus za kategorii Juvenile Performance.

Únor 1948: z průlomu se stává stigma

Načasování bylo fatální. Film měl premiéru v březnu 1948, měsíc po komunistickém převratu v Československu. Najednou šlo o americký snímek s kladně zobrazeným americkým vojákem, oceněný západními institucemi, přesně ten typ symbolu, který nová moc potřebovala vytěsnit. Domácí tisk Jandlův Oscar odbyl drobnými zmínkami „pod čarou“, jak později popsal Český rozhlas Vltava. V širším veřejném povědomí chlapec prakticky nezůstal.

Přitom zájem ze zahraničí existoval. Jak si Redakce VIPŽivot všimla, v osobním fondu Ivana Jandla, který dnes uchovává Národní filmový archiv, se zachovaly telegramy oznamující obě ceny i korespondence se scenáristou Josephem Lee Murphym, který ho chtěl obsadit do dalšího filmu. Sekundární zdroje zmiňují i nabídku na africký projekt, kde měla hrát mladá Brigitte Bardotová, a dopisy od Shirley Templeové. Nic z toho se nerealizovalo. Dvanáctiletý laureát byl fakticky bezmocný vůči státnímu aparátu i rozhodnutím dospělých kolem sebe.

Tři malé role a pak ticho

Po Poznamenaných natočil Jandl doma ještě tři menší filmy: Zelenou knížku, Svědomí a Vítězná křídla. Po roce 1950 se před kamerou už neobjevil. Když odmaturoval a ucházel se o studium na DAMU, nebyl přijat. Herectví pak udržoval jen přes amatérské divadlo a režii v souboru Gong.

Živobytí řešil jinde. Vystřídal řadu civilních zaměstnání:

• úředník
• výtvarný redaktor
• průvodčí
• technik
• rozhlasový programový dispečer a hlasatel
• revizor

V Československém rozhlase našel na čas zázemí, ale po roce 1972 musel odejít, opět z politických důvodů. Zbytek pracovního života strávil v úřednických a revizorských pozicích. Pozdější zdroje spojují jeho frustraci i s alkoholem.

Uznání, které přišlo pozdě

Ivan Jandl zemřel 21. listopadu 1987 v Praze. Bylo mu padesát let. Skutečné uznání přišlo až posmrtně. Jeho Oscar i Zlatý glóbus jsou dnes uloženy v Národním filmovém archivu spolu s telegramy a korespondencí. V roce 2017 mu Český rozhlas odhalil pamětní desku a vyhlásil první ročník Ceny Ivana Jandla. Herecká asociace zajistila přenesení jeho urny na Vyšehradský hřbitov, kde je uložena v hrobě č. 6-54, na místě přístupném veřejnosti. Film Poznamenaní si přitom v Česku dnes legálně online nepustíte; v době naší rešerše ho žádná tuzemská streamovací platforma nenabízela.

Na Západě by dvě velké ceny před třináctými narozeninami znamenaly otevřené dveře, agenty, další role. V Československu po únoru 1948 fungovaly přesně opačně, jako razítko nežádoucí „americké“ konotace na životě dítěte, které si ji nevybralo. Jandlův příběh není jen o zapomenutém Oscaru. Je o režimu, který dokázal proměnit mezinárodní průlom v doživotní handicap.

Článek Oscara mu poslali poštou, režim ho nepustil do Ameriky. Ivan Jandl pak skončil jako účetní se nejdříve objevil na VIPživot.cz.