Tichý muž z Činoherního klubu

Husák se narodil 24. května 1936 v Praze. Vystudoval DAMU, kterou absolvoval v roce 1959, a první angažmá získal v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Zlom přišel v roce 1965, kdy nastoupil do pražského Činoherního klubu. Tam potkal Pavla Landovského, Jana Kačera, Jiřího Menzela, generaci, která formovala českou kulturu šedesátých let. Právě Landovský po letech popsal onu scénu se splachovadlem: Husák byl celé odpoledne „na očích“, nepil, působil normálně. Alkohol doplňoval tajně, mimo dohled ostatních. U člověka s vysokou tolerancí a železnou pracovní disciplínou to mohlo fungovat měsíce, možná déle. Přesnou dobu nikdo nezměřil, protože nikdo nic netušil.

Filmová sláva přišla rychle. Ecce homo Homolka (1969), Hogo fogo Homolka (1970), Homolka a tobolka (1972), tři komedie, které z něj udělaly tvář, kterou poznával každý. Jenže Husák nebyl hercem jedné role. Zahrál si v Ostře sledovaných vlacích, v Údolí včel, ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! i v Sestřičkách. Filmový přehled Národního filmového archivu eviduje desítky titulů, které ukazují rozsah od komedie přes drama po historický film.

Odchod z Prahy a pomalý návrat

V polovině sedmdesátých let Husák opustil Prahu. Konkrétní administrativní rozhodnutí, které by ho vyhnalo, se nepodařilo veřejně doložit, ale atmosféra normalizačního tlaku je dostatečným vysvětlením, zvlášť pro člověka spjatého s prostředím Činoherního klubu. Skončil v Českém Krumlově jako metodik kulturního zařízení, pracoval s dětmi a loutkovým divadlem. Prošel angažmá v Českých Budějovicích a Chebu. Hvězdná pozice srovnatelná s érou Homolků už nepřišla.

Do Prahy se vrátil v roce 1983, tentokrát do Divadla Na zábradlí. Hrál dál, točil, přibývaly charakterní a vedlejší role. Ale přibývalo i něco jiného. Čtyři rozpadlá manželství. Plachost, která přecházela v uzavřenost. A závislost, která se prohlubovala. Vzpomínky kolegů ho popisují jako křehkého, hodného člověka, který „něco hledal“, a nenacházel.

Noc, která zůstala bez odpovědi

Co přesně se stalo v osudnou noc v roce 1991 má jakési tři scénéře. Pád v opilosti a úder hlavou. Noční potyčka. Cílené napadení. Žádná z nich nemá podobu prokázaného policejního závěru. Ví se jen to, že Husáka našli ležet před hospodou, silně zřízeného a s vážným poraněním hlavy. Protože to nebyl první případ, kdy skončil potlučený po pití, přátelé vyhodnotili situaci jako další opilost a odvezli ho domů „vyspat se z toho“.

Teprve doma upadl do bezvědomí. Lékař zjistil krvácení do mozku. Následovala dlouhá hospitalizace. František Husák zemřel 8. listopadu 1991 v Praze. Bylo mu padesát pět let. Policie cizí zavinění neprokázala. V roce 2000 Česká televize případ zpracovala v dokumentu Já se tam vrátím… z cyklu Nevyjasněná úmrtí. Ani ten ale nepřinesl rozuzlení, jen pečlivě seřazené otazníky.

Devadesáté narozeniny bez oslavence

Česká televize Husákovo výročí v květnu 2026 nepřehlédla. Film Plivník běžel na ČT1 v neděli 24. května ve 14:50 s reprízou v pondělí 25. května ve 14:45. Na webu ČT jsou dostupné i Úsměvy Františka Husáka a zmíněný dokument o jeho smrti. Tři různé pohledy na jednoho člověka: komik, herec, záhada. Husákův příběh vyčnívá z galerie českých hereckých osudů právě tím, jak málo byl vidět. Nebyl hlasitý bohém, nepředváděl se, nedělal scény. Schovával flašku do splachovadla a chodil dál hrát. A když jedné noci skončil s rozbitou hlavou před hospodou, všichni si řekli, že to znají. Tentokrát to ale bylo naposledy, a proč, to neví nikdo dodnes.

Článek Flašku schovával ve splachovadle, kolegové nic netušili. František Husák zemřel v 55 letech a policie dodnes neví jak se nejdříve objevil na VIPživot.cz.