Táta cukr, máma bič

Rozdělení rolí v rodině Slezáček popisuje už roky. V rozhovoru pro iDNES to kdysi shrnul lapidárně: „Má výchova je cukr, máma je realistka, ta je bič.“ Suchánková zastávala přísnější linku, on dal klukům dlouhou šňůru. Výsledek? Roky tření, které podle jeho slov nikdy nevyústily v dramatický rozkol, ale v pomalé obrušování extrémů. Nově říká, že se neshody „postupem let samy vyřešily“. Důvod formuluje po svém: když je jeden rodič hodně liberální, druhý se v praxi musí přizpůsobit, „pokud nechce být za fúrii“. Třenice trvaly minimálně sedm let a skončily spíš kompromisem než kapitulací jeho drahé polovičky.

Seznam průšvihů synů Slezáček nerozvedl. Ale třeba v pořadu 7 pádů Honzy Dědka před lety sakkasticky zmínil „velké kázeňské úspěchy“ obou synů ve škole. Popsal také, že mladší Andrej rapuje, dělá graffiti a on se prý „těší, až bude zdrhát před policajty“. Loni zase pro iDNES znovu mluvil o „období zásadních kázeňských přestupků“ u obou kluků. Nejde tedy o senzační odhalení nevychovaných dětí. Jde o živé, hranice zkoušející teenagery a otce, který na to reaguje jinak, než by čekala většina rodičů.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Bořek Slezáček (@borekslezacek)

Přiznání místo trestu, jak to funguje

Slezáčkův mechanismus stojí na třech krocích:

• Nechat dítě přijít s pravdou. Žádný výslech, žádné chytání za slovo. Cílem je, aby syn sám řekl, co se stalo.
• Řešit konkrétní následky. Ne abstraktní „jsi potrestaný“, ale pojmenování toho, co průšvih způsobil a co je třeba napravit.
• Hledat poučení. Co si z toho vezmeš příště? Tahle otázka nahrazuje klasický zákaz.

Sám to opírá o přesvědčení, že zákazy „nevedou nikam“. Dál to nerozvádí, ale nabízí se, že čerpá z vlastní bouřlivé minulosti. Muž, který sám ironicky říkal, že největší kariéru udělal jako konzument alkoholu a přestal pít až po narození prvního syna, zjevně věří víc ve vnitřní změnu než ve vnější nátlak.

Otec, který ví, že nemá dost času

Jedna věc ve Slezáčkových výrocích zaráží svou upřímností. Přiznává, že děti „vlastně dost zanedbává“, protože na ně nemá dost času, mezi muzikály, moderováním a dalšími projekty. Aktuálně zkouší roli Caesara v obnovené Kleopatře v Divadle Broadway s premiérou v únoru 2027. Nedostatek času podle něj kompenzuje materiálně a za nejlepší chvíle označuje společné rodinné výlety. Tohle dilema není nové.

Už loni říkal, že má málo času, proto je hodně shovívavý, a že s dětmi tráví méně času, ale intenzivně. Liberální výchova u něj možná není jen filozofická volba, je to i pragmatická odpověď na realitu rodiče, který doma tráví méně hodin, než by chtěl. Nikolaj a Andrej mezitím rostou do věku, kdy se výsledky jakéhokoli výchovného přístupu začnou ukazovat samy. Jejich otec vsadil na důvěru. Jestli vyhrál, nerozhodne žádný rozhovor, rozhodnou oni.

Článek Kluci dělají průšvihy denně, ale Slezáček je netrestá. S partnerkou se kvůli výchově roky neshodli se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Herci v městských divadlech a „nepřípustná debata“

Nejostřejší pasáž rozhovoru míří dovnitř vlastní branže. Slezáček mluví o „svých hereckých kolezích“, kteří pracují v městských divadlech financovaných z daní, a přitom podle něj považují jakoukoli debatu o přerozdělování za komunismus. Rozpor je v jeho podání jednoduchý: berete veřejné peníze, ale odmítáte princip, díky kterému ty peníze existují. Jako anekdotu uvádí „kolegyni Ivanku“, která se bála, že jí levice „vezme domeček“.

Je zřejmé, že kritika míří na širokou vrstvu kulturní obce, kterou Slezáček vykresluje jako uzavřenou jiné než tržní optice. Představa „volný trh rovná se spravedlivá soutěž“ je pro něj iluze, kterou si jeho kolegové odmítají narušit. Pikantní je, že ani covid podle něj umělcům neotevřel oči. Stát tehdy spustil program COVID-Kultura, v němž OSVČ v kultuře (herci, hudebníci, dramaturgové) mohli čerpat jednorázovou podporu 60 tisíc korun. Slezáček to čte jako důkaz, že silný stát je potřeba. Jeho kolegové to podle něj přešli bez reflexe.

Lampasáci, zálohy a Sarah Haváčová

Největší veřejný rozruch vyvolala pasáž o armádě. Slezáček se v rozhovoru vymezil proti trendu, kdy do aktivních záloh vstupují i liberální civilisté a veřejně známé osobnosti. Komentátor Petr Konečný na Expresu to zasadil do kontextu generační zkušenosti s povinnou vojnou, tedy obrazu „lampasáka“, který na vojáky řve kvůli rajónům. Právě odtud patrně pramení i Slezáčkovo antimilitaristické zarámování prezidenta Petra Pavla, bývalého generála.

Přesným protipólem jeho postoje je herečka Sarah Haváčová. Ta vstup do aktivní zálohy opakovaně spojila s cestami na Ukrajinu a s přesvědčením, že svoboda není zadarmo. Po ruské invazi v únoru 2022 zájem o aktivní zálohy v Česku výrazně vzrostl a Haváčová se stala jednou z nejviditelnějších tváří tohoto trendu. Pro Slezáčka je to symptom militarizace společnosti. Pro Haváčovou vědomá občanská volba. Střet těchto dvou pozic, antimilitaristické levice a liberálního patriotismu, je přesně ten druh sporu, který v předvolební atmosféře září 2026 získal mnohem větší dosah, než by měl v klidnějším období.

Babiš jako symptom, ne jako viník

Třetí rovina rozhovoru je paradoxně ta nejzajímavější, i když vyvolala nejmenší vlnu. Slezáček Babiše nehájí morálně. Hájí ho systémově tím, že odmítá redukovat problém oligarchizace na jednoho člověka. Tato linka není nová. Už v rozhovoru pro kulturní časopis A2 v roce 2023 říkal, že frustrace se v Česku promítají do „jediného oligarchy“, který udělal chybu, že do politiky vstoupil otevřeně. Jiní příslušníci téže majetkové vrstvy zůstávají skrytí. Ve Studiu Alarm+ tuto pozici zopakoval a rozšířil: zájmy oligarchů a zájmy všech ostatních podle něj „vůbec nejsou slučitelné“. Babiš v tomto rámci není „ten hodný“, ale jen viditelnější symptom.

Za provokacemi se skrývá poměrně konzistentní program Slezáčka:

• Zdanit kapitál a majetek místo práce – přesunout daňovou zátěž z mezd na výnosy z majetku a kapitálových příjmů.
• Bránit veřejné služby – zejména zdravotnictví a vzdělávání před privatizačními tlaky.
• Silný stát místo závislosti na oligarších – stát jako garant bydlení, důstojného veřejného prostoru a solidarity.
• Demokratizace EU – na evropské úrovni mluví o federalizaci a posílení demokratické kontroly.

Nic z toho není v českém levicovém diskurzu nové. Nové je, kdo to říká a komu to adresuje. Herec kritizující herce za to, že nevidí vlastní závislost na státu, je vnitrooborový konflikt s osobní cenou. Profesní následky zatím doložitelné nejsou, ale 140 tisíc zhlédnutí za týden znamená, že o Slezáčkových slovech ví i lidé, s nimiž bude stát na jevišti.

Článek Umělci jsou zabednění a žijí z přerozdělených peněz, říká Slezáček. Pavla nazval lampasákem, Babiše ale bránil se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Podobnost, kterou média řeší už dvanáct let

Nejstarší veřejně dohledatelné srovnání otce a syna pochází z února 2014, kdy pětiletý Kolja doprovázel Bořka na premiéru filmu Bella a Sebastián. Už tehdy ho novináři označili za „tátova malého dvojníka“. O rok později, v březnu 2015, stál šestiletý kluk na konkurzu do muzikálu Děti ráje, a komentáře pod články zněly stejně jako dnes.

Co se za tu dobu změnilo? Kolja vyrostl. Doslova. Podle Super.cz už otce výškově přerostl. Společné rysy ale zůstaly: výrazné oči, tvar obličeje, podobný pohled. Rozdíly jsou čistě stylingové, Bořkův plnovous a brýle versus Koljova mladistvá, čistší stylizace. Právě ten kontrast dělá aktuální fotografii tak vizuálně výraznou. Dva muži ze stejného těsta, a přitom každý z jiné generační kapitoly.

Od roztomilého synka k vlastnímu profesnímu obrysu

Dlouho byl Kolja v médiích jen „dítě celebrity“. Objevil se na premiéře, na konkurzu, v březnu 2026 v souvislosti s pořadem Máme rádi Česko. Vždycky po boku otce, vždycky v roli doprovodu. Jenže mezitím se něco posunulo.

Bořek Slezáček v říjnu 2024 pro iDNES prozradil, že Kolja studuje produkci na umělecké střední škole. Ne herectví, ne režii, produkci. Přitom v roce 2015 otec mluvil o tom, že syn chodí na herectví a zpěv. V roce 2020 ho zase popsal jako kluka s vlohami pro kameru, který mu doma natáčel pořad Shaker. Cesta od dětského konkurzu přes domácí natáčení až ke studiu produkce naznačuje, že Kolju víc táhne zákulisí než reflektory.

Podle nás je to zajímavější trajektorie, než kdyby jednoduše šel ve stopách otce před kameru. Syn známého herce, který si vybere organizační a technickou stránku oboru, tím vlastně říká: chci být u toho, ale po svém.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Bořek Slezáček (@borekslezacek)

Film Narozeniny jako společný průsečík

Jedna věc ale Kolju před kameru přece jen přivedla. Podle dostupných informací si spolu s otcem zahrál ve filmu Narozeniny v režii Jana Hřebejka. Natáčení začalo v srpnu 2026 a snímek má vstoupit do českých kin 13. května 2027.

Příběh samotného filmu je přitom neobvyklý. Narozeniny nevznikly klasickou cestou od scénáře k filmu. Bořek Slezáček napsal původní filmový scénář, z něhož se nejprve stala divadelní inscenace v Divadle Mír, ta měla světovou premiéru v říjnu 2024 a do června 2025 ji vidělo přes patnáct tisíc diváků. Teprve potom se projektu ujal Hřebejk a vrátil ho zpět na filmové plátno. Koljova konkrétní role zatím v oficiálních materiálech uvedená není, ale samotný fakt, že student produkce stanul před kamerou ve filmu postaveném na otcově scénáři, dává společné fotografii ještě další vrstvu.

Dá se čekat, že právě premiéra Narozenin bude momentem, kdy česká veřejnost Kolju Slezáčka poprvé uvidí odděleně od instagramových snímků a společenských rubrik.

Bořek Slezáček v roce 2026: pořád čitelný, pořád viditelný

Aby srovnání fungovalo, musí být jasná i druhá strana rovnice. Bořek Slezáček je v roce 2026 stále výraznou televizní tváří, TV Nova ho vede jako herce seriálu Ulice a jeho poznávací znaky zůstávají neměnné. Fanoušci tedy Kolju nesrovnávají s archivní verzí otce z devadesátek, ale s mužem, kterého vidí na obrazovce každý týden. O to silněji podobnost rezonuje.

Koljova matka, produkční Žaneta Suchánková, s Bořkem vychovává dva syny, Nikolaje a mladšího Andreje. Aktuální pokrytí připouští, že atraktivitu má Kolja i po matce, ale dominantní vizuální otisk je jednoznačně otcovský.

Článek Bořek Slezáček ukázal sedmnáctiletého syna a fanoušci žasnou. Kolja vypadá jako jeho mladší kopie, jen bez plnovousu a brýlí se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Z večírků a exekucí na polabský venkov

Aby člověk pochopil, co Mělnicko pro Slezáčka znamená, musí se vrátit o dekádu zpátky. V období největší televizní slávy, moderování, modelingu a vztahu se Simonou Krainovou, popisuje svůj život jako „nonstop ožralý“. Rozvod s Krainovou sám označil za klíčové „škobrtnutí“, po kterém pití přestalo být společenskou kulisou a stalo se denním režimem. Přestal otevírat poštu, ignoroval složenky, neodpovídal na telefony.

Čísla mluví jasně. V roce 2015 čelil jedenácti exekucím s jistinou přes 800 tisíc korun. Vstoupil do oddlužení, v jehož rámci dluh narostl na necelých 1,12 milionu. Insolvenci se podařilo uzavřít až v roce 2020. Mezi tím potkal Žanetu Suchánkovou, podle dřívějšího rozhovoru pro iDnes se seznámili na Strahově při společných obědech, které se mu tehdy často měnily v panáka kořalky. Přesto zůstala.

Dům jako nástroj, ne jako kulisa

Stavení, které s partnerkou koupili pár kilometrů od Mělníka u Labe, nebylo žádné toskánské sídlo. Z původního domu zůstaly jen obvodové zdi. Zbytek vznikl znovu, podle jejich vlastních představ a s moderními technologiemi. Inspiraci přivezli z dovolených v Itálii a Francii. Týden.cz jejich záměr trefně shrnul jako „malou Provence v Polabí“.

Výsledek je patrový venkovský dům s obytným podkrovím, zastřešenou verandou, pergolou, bazénem a letní kuchyní. V létě rodina žije prakticky venku. Slezáček vaří, nově se pouští i do zahrady. Žádná víkendová chalupa, celoroční rodinné bydlení pro dva dospělé a dva syny.

Důležitý detail: záměrně si nenechávají žádné pražské záchytné bydlení. Slezáček to vysvětluje jednoduše, nechtěl mít v Praze útočiště, které by ho vytrhávalo z domácího rytmu. Idyla u řeky má přitom i svou cenu. Při povodních v roce 2013 rodina narychlo stěhovala spotřebiče do patra. A celý interiér veřejně neukazují, motiv soukromí je pro ně součástí nového života stejně jako samotná rekonstrukce.

Venkov nebyl zázračný lék

Bylo by snadné vyprávět příběh tak, že stačilo vyměnit PSČ a problém zmizel. Tak to nebylo. Slezáček sám mluví o „prozření“, po kterém následovaly ještě dva až tři roky recidiv, než se začal skutečně zvládat. Venkov odstranil každodenní dostupnost barů a městský noční provoz. Ale rozhodnutí přestat musel udělat on sám, opakovaně.

Kombinace faktorů nakonec zafungovala: vlastní vůle, partnerka, která vydržela i nejhorší období, děti, které daly dni strukturu, a prostředí, kde pokušení není za každým rohem. Fyzická proměna domu je podle nás nejčitelnějším důkazem toho restartu. Není to estetická rekonstrukce. Je to zhmotnělé rozhodnutí žít jinak.

Kde je Slezáček dnes

Rok 2026 ukazuje člověka, který není jen „zpátky v oběhu“, ale pracuje na několika frontách současně:

• Televize: V Ulici na TV Nova hraje postavu Egona Čecha.
• Autorská tvorba: Divadlo Mír ho uvádí jako autora i herce komedie Narozeniny.
• Muzikál: V ostravském Národním divadle moravskoslezském hraje Sama Carmichaela v Mamma Mia!
• Podcast: S Davidem Shorfem natáčí pravidelný podcast Med a peří na Spotify.

Srovnání s dobou největší slávy je výmluvné. Tehdy maximalizoval viditelnost, večírky, červené koberce, titulky bulváru. Dnes maximalizuje režim a zázemí. O Žanetě říká, že v minulých vztazích byl vlastně pořád sám, zatímco teď má vedle sebe člověka, který zázemí vytváří. Sní o stáří někde mezi Gardským jezerem a Veronou, ale podle dostupných rozhovorů je partnerka na Mělnicku spokojená a on ji nechce tlačit k přesunu jinam.

Dům u Labe stojí jako tichý protiklad všeho, co Slezáčka v Praze málem stálo kariéru i zdraví. Obvodové zdi zůstaly. Všechno ostatní je nové.

Článek Slezáček utekl z Prahy, aby přestal pít. Z rozpadlého stavení na Mělnicku udělal italskou vilu se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Bydlení mimo civilizaci – tedy skoro

Jak jsme zjistili, tento herec, moderátor a scenárista dnes žije se svou rodinou na venkově nedaleko Mělníka. A to přestože je rodilý Ostravák a celý život miloval městský ruch, jak nám kdysi zmínil. A proč se teď rozhodl pro tak radikální změnu bydlení? Hlavním důvodem byla snaha skoncovat s alkoholem a začít nový životní režim dál od barů a od nočního života.

Mělnicko si pak vybral proto, že odtud pochází jeho žena Žaneta, a situaci v regionu proto přece jen trochu znali. Společně si pořídili prostorné venkovské stavení, které poté ovšem kompletně přestavěli. Dům dnes podle herce připomíná spíš letní rezidenci někde na italském nebo na francouzském venkově – je to tedy přesně tak, jak si to se Žanetou kdysi vysnili.

„Přestože já mám hlavní slovo v těch podstatných věcech, jako je třeba náš vztah k Severní Koreji, o těch nepodstatných věcech, například jak to u nás vypadá nebo co uděláme s mýma prachama, rozhoduje Žaneta,“ zažertoval na tohle téma Slezáček.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Bořek Slezáček (@borekslezacek)

Pryč od barů za novým začátkem

Herec otevřeně přiznává, že k přestěhování na venkov ho donutil boj s alkoholem. „Prostě bylo nutné přestěhovat se někam, kde nejsou bary. V naší vesnici je jediná hospoda a do té raději chodit nechcete,“ přiznal.

A ačkoliv byl vždy typickým „městským klukem“, venkovský život si podle svých slov nakonec oblíbil. Nejvíce ho ocenil, když jeho synové byli malí – vesnice je totiž pro výchovu dětí mnohem bezpečnější než rušné město.

Dům inspirovaný Itálií si žádal náročnou přeměnu

A jak to bylo s přestavbou? Zjistili jsme, že původní dům manželé sice nechtěli bourat, ale nakonec z něj zůstaly stát prakticky jen obvodové zdi, protože si to situace prostě vyžádala. Co do vybavení interiéru se pak inspirovali právě svými vzpomínkami na Itálii. A na zahradě mají bazén, pergolu, venkovní kuchyni a velkou verandu.

Článek Jak bydlí Bořek Slezáček: Ke stěhování na venkov ho donutil alkohol, chtěl se vyhnout barům se nejdříve objevil na VIPživot.cz.