Poprava po poslední klapce

3. září 1942 zatklo gestapo Annu Letenskou. Bylo jí třicet pět let, a právě dokončila natáčení komedie Přijdu hned. Důvod zatčení neměl s filmem nic společného: v okruhu Letenské a jejího partnera Vladislava Čalouna našla útočiště Františka Lyčková, manželka lékaře, který po atentátu na Heydricha ošetřoval parašutistu Jana Kubiše.

Podle pozdějších rekonstrukcí se filmový producent Miloš Havel pokoušel intervenovat. Dosáhl ale jen souhlasu z Berlína s dokončením filmu, ne se záchranou herečky. Barrandov byl od roku 1940 pod německou správou Prag-Film a lidský osud v tomto systému podléhal výrobní logice: herečku bylo možné „dočasně ponechat v provozu“, ne uchránit. Letenská prošla Pankrácí a Terezínem. 24. října 1942 byla v Mauthausenu popravena ranou do týla. Diváci se v kinech bavili její komedií. Nevěděli, že se dívají na poslední roli mrtvé ženy.

Dnes ji připomíná ulice v Praze 2 a busta s pamětní deskou ve foyer Divadla na Vinohradech, odhalená v roce 1947.

Sestra, která nesla cizí vinu

Zorka Janů neměla s Goebbelsem nic společného. Její sestra Lída Baarová ano, a to stačilo. Po válce fungovalo příjmení Baarová jako symbol kolektivní viny, která se přenášela na celou rodinu. Zorka přitom byla známá antinacistickým smýšlením, jak připomíná ČT24. Nepomohlo to. Byla vyhozena z divadla, veřejně ponížena, a nikdo z kolegů se jí nezastal.

Její deníky zachycují bolest, zoufalství i odpor k prostředí, které ji odsoudilo za něco, co neudělala. Lída přežila vězení a nesla cejch kolaborace po zbytek života. Zorka doplatila na poválečné klima jako sekundární oběť cizího příběhu. Dvě sestry, dvě verze trestu, a ani jedna spravedlivá.

Křehkost, kterou kamera neuměla zachytit

Jana Rybářová patřila k nejtalentovanějším herečkám své generace. Režiséři o ni stáli, kolegové ji obdivovali, v Národním filmovém archivu se dodnes uchovává její osobní fond, deníky, korespondence, materiály k filmové kariéře. Právě deníky ukazují hloubku vnitřního napětí, které veřejnost neviděla. Pozdější legendy její smrt zredukovaly na milostnou historku. Archivní stopa říká něco složitějšího: o citlivosti, nejistotě a rozladění, které profesní úspěch nedokázal vyrovnat. Prokazatelný účinný zásah okolí těsně před její smrtí se nepodařilo dohledat.

Jana Nováková zemřela rukou násilného partnera, jiný typ tragédie, ale stejný vzorec: veřejný obraz hvězdy zakrýval soukromé nebezpečí. Karolina Slunéčková, Zuzana Ondrouchová a Libuše Zemková doplňují dohledanou osmici hereček, jejichž předčasný konec měl pokaždé jinou příčinu, ale společného jmenovatele: kontrast mezi tím, co viděl divák, a tím, co prožívala žena.

Tichý boj Dany Vávrové

Dana Vávrová odešla z Československa jako dítě a kariéru vybudovala v Německu. Zahrála si ve filmech jako Stříbrný vítr i v mezinárodních produkcích, získala uznání kritiky i publika. O její nemoci se dlouho nevědělo. Z veřejně dostupných zdrojů jí byla v roce 2008 diagnostikována rakovina děložního čípku; Národní filmový archiv uvádí bezpečně doložitelné minimum: zemřela 5. února 2009 v Mnichově na rakovinu. Bylo jí čtyřicet dva let. Postup nemoci byl rychlý, veřejnost se o diagnóze dozvěděla až v pozdní fázi.

Její filmy jsou v českém kontextu stále přítomné, i když dostupnost kolísá. Jak si Redakce VIPŽivot všimla, pohádka Ať žijí duchové! má aktivní stránku v iVysílání ČT, Stříbrný vítr je v katalogu, ale Česká televize u něj aktuálně uvádí, že nemá online práva. Totéž platí pro Ohnivé léto se Zorkou Janů. Práva se mění, a s nimi i šance, že si divák připomene tváře, které z plátna dávno zmizely.

Co kamera zakrývala

Nacistický teror, poválečná hysterie, psychická zranitelnost, partnerské násilí, rakovina. Pět různých příčin, jeden společný rámec: veřejná sláva tyto ženy nechránila. Naopak, zesilovala dohled, moralizaci, symbolické trestání. U Zorky Janů se vina přenášela přes příjmení. U Rybářové se složitý vnitřní svět redukoval na bulvární zkratku. U Letenské se lidský život podřídil výrobnímu plánu filmového studia.

Na Vyšehradském hřbitově stojí na hrobě Jany Rybářové plastika Zamyšlená od sochaře Jana Hány. Tichá figura, která se dívá dolů. Jako by věděla něco, co diváci v kinosále nikdy neviděli.

Článek Před kamerou zářily, v soukromí trpěly. Anna Letenská skončila na popravišti, Danu Vávrovou zradilo vlastní tělo se nejdříve objevil na VIPživot.cz.

Láska k divadlu a filmu

Poprvé se provdala v roce 1925 za mladokomika Ludvíka Hrdličku, který vystupoval pod pseudonymem Letenský, informuje Wikipedie. Rok po svatbě se radovali z narození syna Jiřího. Jak už to tak ale bývá, manželství jim úplně neklapalo, a tak se v roce 1940 rozvedli. I nadále ale zůstávali přáteli. A na Annu čekala další láska. Na první pohled si padla do noty s architektem Vladislavem Čahounem a vzali se.

I přes nelehkou dobu zažívali štěstí. To ale nemělo dlouhého trvání. Vladislav byl součástí odboje, pomáhal pronásledovaným lidem. V rámci působení v Sokole se setkal a spřátelil se s lékařem Břetislavem Lyčkou, který podle webu Novinky ošetřil parašutistu Jozefa Gabčíka a následně také Jana Kubiše, kteří byli při realizaci Operace Anthropoid zraněni.

Hrdinové, kteří padli

Operace Anthropoid byla zcela zásadní. Úkolem bylo projevit hrdinství a absolutní nesouhlas s nacistickou mocí. Jako terč byl vybrán zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Po předlouhém výcviku bylo vše naplánováno, neobešlo se to bez skrývání, falšování totožnosti a hrdinství běžných lidí i vážených osobností, kteří na projektu pracovali. Dne 27. května 1942 byl naplánován atentát. Gabčík měl protektora střelit, ale samopal selhal.

Kubiš hodil na jeho auto granát a cíl neminul. Heydrich byl zraněn kovovým úlomkem z karoserie. Zemřel 4. června téhož roku na následky infekce. Parašutistům poskytl úkryt Sokol a také církev. Schovali se v kryptě pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Zradou se ale německé jednotky dozvěděly, kde pobývají. Bylo 18. června 1942. Všichni parašutisté během tvrdého sedmihodinového boje padli, někteří vlastní rukou, jiní na následky zranění.

Smutný konec

Anna pravděpodobně velmi dobře věděla o působení manžela v odboji, nikde však není řečeno, zda věděla o MUDr. Lyčkovi a jeho pomoci parašutistům. Jeho manželka Františka strávila u Anny a Vladislava svou poslední noc, než ji gestapo zatklo. Brzy poté zavřeli také Vladislava. Anna se každý den musela na gestapu hlásit, ale nechali ji film dotočit.

Natáčení skončilo 2. září 1942. Den poté se opět hlásila na gestapu, ale domů už se nepodívala. Zavřeli ji na Pankráci, převezli do Terezína a následně do Mauthausenu. Zde byla, jako jediná česká herečka, popravena střelou do týlu. Stejně tak i Františka a její manžel. Při premiéře filmu už tedy nikdo z nich nebyl naživu.

Článek Krutá smrt Anny Letenské: Herečka směla dotočit film, den poté byla nemilosrdně popravena se nejdříve objevil na VIPživot.cz.